S ledovci nad hlavou

3. 11. 2016 20:37:40
Duše světoběžníka nebude nikdy spokojena, dokud své touhy nenaplní. Já jsem si odjel plnit své do kraje Argonautů. Za nekonečnými rovinami úrodné Ukrajiny a za strmými kopci ruského Kavkazu dále na jih, leží Gruzie.

Praha - Kyjev – Kutaisi

12. 8. 2016

Sraz jsme si dali na letišti. Zařídil jsem pro kluky přístup do salonku, aby jejich cestování bylo hned na začátku zpříjemněno kapkou dobrého moku. Dali jsme si pěkně do nosu. Bezpečnostní kontrolu jsme prošli hravě. Prvním naším cílem je Kyjev. Během letu hledáme Tatry, ale vzhledem k tomu, že sedíme na levé straně letadla, nevidíme nic. Letíme totiž přes Polsko a Tatry jsou po pravé straně, kam nedohlédneme, tak snad na cestě zpátky.

V Kyjevě nás čeká nepříjemné překvapení v podobě silného deště. Lije jak blázen. O teplu se také nedá moc hovořit. Je chladno, asi 17 stupňů, není čas na hrdinství, tak zapadáme do hospody s krásným názvem Elephant, z čehož se později stane tradice, protože se tam zastavíme i na cestě zpět.

Musím uznat, že konzumace alkoholických nápojů v mém podání se trochu vymkla kontrole a let do Gruzie si pamatuju pouze mlhavě, spíš vůbec. Cestu do Kutaisi poznamená malá nepříjemnost v podobě mé neschopnosti si zapnout pás, při čemž mi nakonec musela asistovat letuška. Prý se u toho náramně bavila. Tímto jí dodatečně děkuji. Jako pravděpodobně další vložkou, ne úplně příjemnou pro další pasažéry, by se dala zhodnotit situace, kdy my, již patřičně posilněni tekutým chlebem, jsme na palubě z plných plic zpívali “Vysoký jalovec” a jiné národní písně, pravděpodobně s úmyslem osvěty pro naše ukrajinské bratry. O tom, že nás letušky žádaly, ať se zklidníme, vím pouze z doslechu, a tak se nemusím stydět za to, co se stalo, jelikož situace, které si nepamatuji, se nestaly. O tom, že jsem použil všechny sáčky v řadě pro „Airsickness“ nemluvě.

Po příletu do Kutaisi mě, řádně ustrojeného do kyjevského počasí, tedy do softshellových kalhot a vesty, zaskočí šílená vlhkost a pekelné teplo, které panuje i hodně po půlnoci. Jirka se v bedekru dočetl, že v Kutaisi nejsou směnárny, a že je potřeba peníze směnit na letišti. Přijde mi to pitomost, nicméně učiníme tak a směnujeme naše tvrdě vydělané koruny za lari. Před letištěm se nám podařilo ulovit taxikáře a za 20 lari (200 Kč) jedeme do města. Cítím se pořád nedobře, je asi milion stupňů, a to, že jsem oblečený do nuly, tomu moc nepomáhá, otvírám okénko, co to jde, ale o moc lepší to není.

Za půl hodinky dorazíme do města, taxík nás vyloží před domem, který -doufám- nemůže nikdy sloužit jako ubytování. Silnice před ním je z udusané hlíny, po krajích silnice jsou stružky od občasných srážek, kudy odtéká voda. Sem tam tu přeběhne divoký pes. Na nic nečekáme a rychle se hrneme dovnitř. Na zápraží nás vítá paní domu. Uvnitř to vypadá mnohem lépe než zvenku. Jsou tu s námi Poláci, kteří se nejspíš chystají zdolat nějakou velkou horu, jelikož mají pořádné cepíny. Kluci mě přemlouvají, ať jdu s nimi ještě ven, ale pro mě je dnes game over. Jsem rád, že jsem rád. Čekám jen na sprchu a rychle spát. Jsou 2 hodiny ráno.

Zugdidi - Mestie

13. 8. 2016

Ráno vyrážíme na hlavní autobusové nádraží. Připomíná staré garáže, je tu i konstrukce, pod kterou mají ti šťastnější maršrutkáři zaparkovaná svoje auta, pokuřují u nich a čekají na klienty. Odchytil nás jeden místní, který nás vezme do Zugdidi. Ze Zugdidi pojedeme do Mestie, kde začíná náš trek. Do Zugdidi to trvá dvě hodiny, pak přestupujeme do maršrutky nevalné technické kvality a vydáváme se na zhruba 6hodinovou cestu.

Styl řízení je u každého řidiče, obzvláště u řidičů maršrutek, velmi osobitý. Respektování dopravních předpisů je ve většině případů raritou a každý se řídí poučkou “jeď, co to dá“. Obzvláště zajímavými úseky bývají úzké silnice, respektive pruhy uježděné hlíny nad roklemi a strmými srázy, které dokážou řidiče vybičovat k výkonům zcela nepředstavitelným, zejména v očích západních cestovatelů. Při cestě s naším řidičem jsem tedy se zděšením pozoroval, jak neustále troubí a předjíždí v místech, která se nezdají zcela vhodná pro tuto aktivitu. Ve chvíli, kdy zatáčel do pravotočivé zatáčky, se v protisměru objevili místní policisté, na provinilce zatroubili a elegantně celou věc bez mrknutí oka přešli.

Maršrutkáři bojují na silnici o každou setinu, než se dostanou do míst, kde mají naplánovanou přestávku. Najednou všechno ztichne, je božský klid a i čas plyne jinak. Jen dole pod námi mohutně hučí řeka, hluboko zakousnutá do okolních kopců, a dává nám vědět, že je tam a my nejsme v Jeseníkách.

Řidič nikam nepospíchá a malými doušky si vychutnává chlazenou limonádu. Ptáme se slečny, která cestuje spolu s námi, kdy se pojede, a dostáváme neurčitou odpověď, že až se řidiči bude chtít. Jinými slovy, vše o co bojoval jako lev na silnici, zde přišlo vniveč. Já jsem za to upřímně rád, užívám si ten klid, chvíli, kdy lidi zkrátka nemají kam spěchat.

Objednáváme si chačapuri s masem a k tomu pivo. Paní je tu připravuje na malých kamnech v pro mě zcela nepochopitelných podmínkách. Přesto je všechno úžasně čisté. V místnosti je i chladicí box s pivem a limonádami.

Po hodině a půl se vydáváme dál a já zase trnu, protože jsem si ještě nezvyknul, že řidiči se drží spíš ve středu vozovky, případně v pruhu, který pro ně vyhrazen není. Většinu cesty mě poléval studený pot a loučil jsem se životem. Naštěstí se tyto obavy ukázaly jako liché a v Mestii jsme vystoupili živí a zdraví.

Řidič maršrutky nás ochotně zavezl až k hostelu, kde dnes spíme. Hostel je čistý a příjemný. Vybalíme v rychlosti věci a vyrážíme do města, jelikož jsem si já, odborník na cestování a zejména na přípravu, zapomněl spacák a jen tajně doufám, že ho tu někde koupím, jinak jsem v řiti – respektive bez spacáku. Naštěstí vše je ok, svět je opět krásný, protože spacák jsem koupil a ve stejném obchodě jsme si s Andrejem koupili i místní čapky. A teď jsou z nás opravdoví Gruzínci. Večer jsme si dali rychlou večeři, pivo a po krátkém courání po městě jdeme na kutě.

Mestie - Zabeshi

14. 8. 2016

Vyrážíme na cestu do Zabeshi, cíle naší dnešní cesty. Na dnešek hlásí špatné počasí, respektive od 12 hodin má začít silně pršet, a to až do noci. Po počátečních obtížích, kdy jsme nemohli nalézt nástupní místo trasy, jsme vylezli na kopec nad Mestií, ze kterého je krásně vidět na letiště a na kopce, mezi kterými je Mestie zmáčknutá. Dokonce je vidět i Ushba, obávaná hora severního Kavkazu se stejnou pověstí jako K2. Vrcholek je ale dnes zahalen v hustých mracích. Snad se ho tedy dočkáme jindy.

Kopec, na který jsme vylezli, nebyl nijak vysoký, ale jeho strmost mě překvapila. Chvílemi jsem měl pocit, že stoupáme ve sklonu 50 stupňů - děs. Pokračujeme směr Zabeshi a sestupujeme po vrstevnici z vystoupaných metrů zpět do údolí. Během sestupu začíná pršet, jak avizovala předpověď. Nasazujeme pláštěnky, ale brzo si potřebujeme odpočinout. Zalézáme do nějakého přístřešku, který vypadá jako chlívek pro prasata nebo jiná domácí zvířata. Přicházejí k nám tři místní kluci, asi jsou zvědaví a chtějí si popovídat. Nakonec toho moc nenamluvíme, klukům se do toho moc nechce a nám taky ne.

Po chvíli zastavuje blízko nás auto a vystupují holky, které přespávaly ve stejném hostelu, pak dorazili další lidi, dva Němci a Izraelky. Po chvilce čekání docházíme k závěru, že to bude na levačku pořád, a tak jdeme dál. Jelikož Němky nemají žádnou pláštěnku, půjčuju jim svoji, kterou mám připravenou pro sebe a krosnu na vrcholech. Náš cíl máme už skoro na dohled a čas je dobrý, není kam spěchat, navíc před námi vidíme nápis Beer Bar, takže jdeme na jistotu.

Po chačapuri a čtyřech pivech a jdeme vstříc Zabeshi. Po cestě se začínají objevovat známky civilizace, každý zde nabízí “guest house“. Nakonec jsme se ubytovali u jedné stařičké paní, přestože jsme počítali, že dnes budeme spát ve stanu, ale to jsme díky počasí vyloučili. Paní bydlí v domě s typickou věží pro Svanetii, těm věžím se říká Koshki. Věže sloužily hlavně k obraně, kam se obyvatelé v případě nebezpečí zavřeli. Údaje uvádí, že pocházejí z 9. Až 12. St.n.l. Přízemí domu obývá s manželem a vršek s krásnou terasou pronajímá turistům. Je to jako na chalupě, čisté, staré, ale zato s geniem loci těžko popsatelným. Chvilku na terase popíjíme sami, ale pak nám to nedá a jdeme dolů popovídat si s majiteli domu a dát jim napít Honzy Bechera. Povídají nám, že přes zimu bydlí v Tbilisi a přes léto tady. Paní uměla trochu anglicky, takže jsme si mohli i docela dobře popovídat. Je tu krásně, přestože prší. Zabeshi je sevřené ze tří stran pořádnými kopci, protože leží na konci údolí. V zimě to tu musí byt kouzelné. Jdeme spát. Leje jako z konve.

Zabeshi - Adisi

15. 8. 2016

Neprší, což nás všechny těší. Vstáváme relativně brzy a jdeme na kopec nad Zabeshi, kudy vede sjezdovka s lanovkou, teď v letních měsících využívaná jako silnice. Je to pořádná kudla do kopce. Původně jsme se chtěli na kopec nad Zabeshi vyšplhat už předchozí den, najít pramen, přespat tam, a pak pokračovat cestou, kudy půjdeme dnes. Naštěstí pršelo. Říkám to proto, že jsme během cesty nenašli žádný pramen a už vůbec ne místo, kde by se daly rozbít stany. Jsem zpětně rád, že jsme si užili luxusu teplé sprchy a peřiny.

Na sjezdovce si dáváme svačinu a pokračujeme dál, k hoře Tentuldi, vysoké 4 858 metrů. Po pár hodinách v pralese s hustou vegetací se před námi objevuje nádherné údolí, na jehož konci má být ledovec Adisi a hora Tentuldi. Jsme už relativně dost unavení a dáváme si oběd. Je to nádherné místo se strmými horami a trávou linoucí se po úbočích kopců, tak zelenou, že to člověku až tlačí slzy do očí. A klid...Prostor být jen sám se sebou a přemýšlet o životě. Sem tam zabučí kráva, kterých tu je všude kolem požehnaně, dole pod námi hučí řeka. Je tu nádherně, dokonce i počasí se umoudřilo a je krásně. Během dopoledne se sice honily mraky, ale nakonec se přece protrhaly a my si mohli tu přírodní podívanou opravdu užít.

Podle mapy by tu někde měla být vesnice Adisi, ale není nikde vidět, což nás maličko zneklidňuje. Zvedáme se a jdeme dál. Krosna se zdá být nekonečně těžká, ale záda si už pomalu zvykají, horší jsou teď nohy. Začínají se mi dělat puchýře, což není dobré znamení při druhém dni túry. Jen co přejdeme hřbet kopce, kde jsme jedli, uvidíme dole pod ním Adisi, nádherně schovanou vesnici, respektive shluk pár domů. Zapadli jsme do jednoho z nich, dáváme si pivo.

Zatím jsem se podrobněji nezmínil o zdejších nemovitostech. Zcela nepokrytě přiznávám, že tu zažívám kulturní šok. Zdá se, že největším bohatstvím na domě je střecha z vlnitého plechu. Domy jsou udělány svépomocí, z toho, co zrovna je k dispozici. Ve vesnicích je většinou obydlených jen pár domů, zbylé budovy jsou zničené, rozpadlé, opuštěné. Do Adisi nevede silnice, alespoň jsme žádnou neviděli, a dostat se sem je možné buď na koni nebo pěšky. Cesty mezi domy jsou plné domácích zvířat, prasat a krav a podle toho komunikace vypadají. Je to jen směs bláta a výkalů od zvířat. Ale to sem zkrátka patří.

Po pivu, pomazlení domácí kočky a „zakoupeni“ chleba (paní nám ho vnutila zadarmo) odcházíme pod ledovec Adisi, ležící na konci údolí. Miluju ten klid, sem tam je slyšet nějaký pták, jinak nic. Potkali jsme Poláky, asi trénují na Vasův běh, protože téměř běží, tak si sedáme a počkáme, až přejdou. Mají s sebou psa, je to fešák, stejně velký asi jako bígl, začali jsme mu říkat Lajka. Nakonec jsme se s Poláky setkali znovu pod ledovcem, rozbili si tam také tábor. My máme ale hezčí místo, s výhledem na ledovec Adisi a horu Tentuldi. Je to majestátní pohled, člověk si přijde maličký oproti těm obrům. Jen škoda, že vrcholky jsou zase zahaleny v mracích, ale spoléháme na to, že během noci se obloha pročistí a ráno to bude paráda. Před večeří se jdeme vykoupat do ledovcové řeky. Voda je překvapivě strašlivě ledová. Při sledování Titanicu jsem DiCapriovi vždycky vyčítal, že nevydržel o něco déle. Při osmělení se po lýtka vydržím celých pět vteřin. Nakonec jsem si hlavu umyl, ale byl to boj. A můj názor na výkon DiCapria v Titanicu jsem zásadně přehodnotil.

Na večer jsme rozdělali oheň a udělali čaj, trochu popili a teď si užíváme výhled na vrcholky a představujeme si zítřek. Lajka, který se celý den věnoval Polákům, přišel k nám. Trochu si s ním hraju, je to mazel, ale beztak chce jen žvanec. Jdeme brzy spát, ještě před tím než se úplně setmí. Jsme unavení a ráno máme před sebou náročnou část treku, brodění téhle děsně ledové řeky, a pak kudlu do kopce!

Khalde- Iprari - Usghuli

16. 8. 2016

Bože to je zima! Padaly i jadrnější výrazy, ale i tak to přesně nepopisuje, jak jsme se cítili. Zažil jsem křest ohněm, respektive zimou ve spacáku, v kterém jsem přetrpěl strašnou noc. Spacák zakoupený v Mestii je šílený brak. Taková zima, která mi byla, se sotva popisuje. Po vylezení ze stanu jsem okamžitě zjistil, že ve spacáku až tak špatně nebylo. Děláme si čaj na zahřátí. Když jsem byl konečně schopen zaostřit, uviděl jsem tu nádheru... Slunce, které zatím ještě ani nevylezlo, svým nepřímým svitem osvětluje vrcholky bez mráčku. Je to nepopsatelně krásné. Ještě krásnější je chvíle, kdy sluneční paprsky začínají olizovat vrcholky Tentuldi a rozzařují sněhovou pokrývku do dálky.

Pomalu jsme sbalili věci a jdeme hledat brod. Je to část, na kterou se nikdo z nás netěší, jelikož si všichni moc dobře uvědomujeme, že hrozná zima, která je nám teď, je pouze předzvěstí něčeho daleko horšího. Lajka jde hledat s námi. Nakonec musíme jít docela dost proti proudu, blíž k patě ledovce, kde je voda nejmělčí. Nasazujeme sandále a vyrážíme. Řvu. Strašně. Je to jako tekuté jehly zabodávající do kůže. Naštěstí mám trekové hole, které mi pomáhají při brodění, a udržuju si aspoň nějakou stabilitu. Na konci mám úplně vyřvané hlasivky. Brodění se neobešlo bez ztrát. Ámosovi uplavala žabka. Naštěstí teď nemusí v nejbližších kilometrech nic brodit. Začínáme lézt na kopec, který musíme přejít, abychom se dostali do dalšího údolí vedoucího k silnici do Usghuli. Uprostřed kopce je krásná vyhlídka, kde děláme kolektivní foto s výhledem na Tentuldi a ledovec Adisi. Povedla se.

Na pravé straně břehu řeky Adischaly nerostou žádné stromy, jen sporadicky, zatímco na protějším břehu je bohatá vegetace. Nerozumím tomu proč. Vystoupali jsme po vyčerpávajícím boji nahoru, dáváme si svačinu. Jsme na úplném hřebeni, všude kolem jsou rododendrony, je jich tu plno! Musí to tu být zážitek, když kvetou. Fouká dost silný vítr, ale výhled je úžasný. Sedíme a žvýkáme sušenky a nechce se nám zvedat, ale musíme dál, jelikož cesta před námi ještě nemá konce. Sestoupili jsme do údolí Khalde a pokračujeme po pěšině dál, až narazíme na první lidské obydlí a osadu Khalde, tvořenou snad sedmi domy, z toho šest z nich je zcela rozpadlých.

V jednom z nich je guest house, dáváme si pivo a někteří z nás tam využívají záchod. V Khalde, vesnici odříznuté od světa, mají moderní záchod evropského stylu. Při srovnání s tureckými záchody v letovisku Batumi mi je trochu smutno. Po dopití piva jsme se zase zvedli a došli jsme úspěšně do vesnice Iprari ležící na cestě spojující Usghuli a Mestii. Snažíme se odchytit nějakou maršrutku, aby nás odvezla do Usghuli, ale všichni jsou jako blázni a říkají si cenu okolo 150 lari, což je strašná pálka a my nabízíme 50. S nikým jsme se nedomluvili, a tak sedíme v chládku, pijeme vodu z blízkého pramene a čekáme.

Podařilo se mi stopnout auto, jsou to Španělé a svezou nás zadarmo! Má to však háček, auto je třímístné. My jsme čtyři a máme čtyři ohromné krosny. Podařilo se nám za statečnosti všech přítomných krosny do auta dostat a i my jsme se tam nasoukali a mohli vyjet směr Usghuli. Jelikož na mapě je cesta značená jako cesta první třídy a vzdálenost je asi 7 km, mysleli jsme si, že tam budeme za chvilku, jenže... Cesta je jako tankodrom, a to doslova, v cestě jsou díry tak velké, že by se tam schovalo malé auto. Postupujeme tedy pomalu kupředu a za hodinu se nám podaří celou trasu zvládnout. Hurá Usghuli!

Usghuli je městečko u paty nejvyšší hory Gruzie Šchary, která má cca 5 200 metrů. Městečko je zapsané ve světovém kulturním dědictví Unesco díky zachovalé architektuře obraných věží. Vzpomněl jsem si na Pražský hrad. Vetší kontrast mezi památkami Unesca si snad ani neumím představit. „Opečovávaný Pražský hrad a tady Unesco v hovnech“, jak pronesl Václav. Mezi věžemi se povaluje dobytek a jiné zvířectvo a všude kálí, ale lidem to nijak nevadí, mile se usmívají a mají to na háku. Čas si tu prostě plyne po vlastní ose. A i to má svoje kouzlo. Ta jejich čistá radost z drobností a bytí. To mi imponuje.

Kousek za městem na pěkném travnatém plácku vedle řeky jsme si postavili stany. Na protější straně řeky, která je naštěstí za hlubokou strží, jsou stáda krav. Krásně bučí. Po dnešní zkušeností s ledovou řekou budu radši smrdět a večerní mytí odkládám na neurčito. Přípravu na noc ve spacáku jsem tentokrát nepodcenil a pořádně se nabalil. Ještě než jsem usnul, přijelo auto kousek od našich stanů a zaparkovalo přímo nad strží u řeky. K mému zděšení právě probíhal svoz komunálního odpadu, který byl pak pečlivě uložen ve zdejší řece.

Další díl z mého cestování po Gruzii bude publikován další čtvrtek.

Autor: Petr Janák | čtvrtek 3.11.2016 20:37 | karma článku: 21.45 | přečteno: 737x

Další články blogera

Petr Janák

Ne nemocné dítě

Už jste měli doma nemocné dítě? Museli jste s ním trávit nekonečné hodiny plné Vašeho utrpení, protože dětský pláč Vás již nechává stoicky klidnými? Pak jistě víte o čem mluví skupina rodičů, do které patřím.

3.4.2023 v 20:47 | Karma článku: 12.27 | Přečteno: 515 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 18.64 | Přečteno: 423 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 579 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 472 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 55 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 446

Se zlomeným nosem šel bych světa kraj...A tak jsem se rozhodl místnímu čtenářstvu a mým kamarádům přiblížit své cestovatelské zážitky... V zájmu zachování Vašeho duševního zdraví a eliminace co nejméně nenáviděných mejlů, bylo přikročeno k postupnému dávkování těchto kontroverzní příspěvků.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...