Z vrcholků hor k moři

Slézáme z hor, naším dalším cílem je černomořské letovisko Batumi. Cesta bude, jako vždy na gruzínských silnicích, ohromným zážitkem.  

18. 8. 2016

Zase jsem mrznul. Je to pouze konstatování faktu, že jsem vůl. Tentokrát mi byla zima, ale daleko vetší než při spaní pod ledovcem, a to jsem měl dvoje kalhoty, dvě mikiny a stejně nic. Vzal jsem si prozřetelně do spacáku bundu jako polštář. V průběhu noci se o tento pseudo polštář strhla bitva mezi mými koleny, kterým byla zima veliká a zbytkem těla.

Ráno to vypadá, že je úplně stejně jako večer, kdy jsme se utíkali schovat. Naštěstí pomalu ustává déšť a po chvíli dokonce přestává foukat nárazový vítr. Dáváme si čaj a vyrážíme na cestu, dnes máme jít ze zhruba 3000 m.n.m. na 1000 m.n.m. Je mi jasný, že se z toho má kolena radost mít nebudou. Na to, že mě při každém kroku bolí puchýře už ani nemyslím a zkrátka jen strojově střídám levou a pravou a jdu dál.

Ze začátku se jde docela dobře, jelikož klesáme po vrstevnici a není to nijak prudké klesání, to začíná až v druhé polovině cesty, kdy se nejdříve ztratíme a cesta nás dovedla na kraj strmého srázu, což je takové dejavu na včerejšek. Nedá se nic dělat a musíme vystoupat a na horní okraj srázu a obejít ho vrchem. Teď se již dostáváme do druhé poloviny trasy, odkuď začíná strmé klesání. Jde se serpentinami tam a zase zpátky a tak pořád dokola. Koukám na protější kopce, které jsou vidět celé. Je na nich vidět, kde začíná hranice lesa. Není to vůbec povzbudivý pohled, jelikož prozrazuje, kolik ještě zbývá dolů…do údolí. Po asi čtyřiceti minutách klesání od srázu se konečně dostáváme na hranici lesa, kde začínají růst zezačátku sem tam nějaká ta bříza a pak i bujná vegetace kavkazského pralesa. Prudce se změnila teplota a vlhkost bylo mi už šílené horko, sundal jsme si tedy dlouhé kalhoty a mikinu, se kterou jsem sestupoval, jelikož foukalo a s dlouhými rukávy to bylo, tak akorát. Prozřel jsem velmi brzy, jaká to byla chyba.

To, že člověk sestupuje pralesem, neznamená, že prales těsně pod hranicí lesa bude stejný jako ten v jejím středu a už vůbec se nebude podobat tomu, co bude dole. Začaly se objevovat kopřivy, ostružiní, maliní, komáří a spousta další havěti. Nohy mám poškrábané, puchýře příšerně bolí, ale je mi už všechno jedno a hlavně chci být už dole v civilizaci. Co se ukázalo jako hraniční, byly naše zásoby vody. Nabrali jsme si trochu ráno, než jsme odcházeli z chaty, ale v průběhu dne jsme nepotkali žádný pramen, který by se nám zamlouval. Musíme šetřit. Sestup je na kolena daleko horší, než výstup. To obzvláště moje bolavá kolena kvitují s povděkem. Ještě, že mám ty trekové hole, které pomáhají v těch nejexponovanějších úsecích. Podaří se nám dostat do civilizace, ale poslední hodina je tvrdá.

Došli jsme na zdejší náves a musíme si zajistit odvoz do Lenteki, odkud jede maršrutka do Kutaisi a my z Kutaisi jedeme do Batumi, kde máme již tento večer zabukované ubytování v hostelu.

Jsme unavení, smrdíme jako bezďáci v pražském Sherwoodu a pohled na nás je asi velice vtipnou záležitostí. Nicméně podle vyšlapanosti stezky, po které jsme dnes šli, jsme asi jedním z prvních turistů v této oblasti po dlouhé době, a tak se z nás stávají atrakce pro místní děti, které se kolem nás srocují a bázlivě na nás koukají. Nabízím jim müsli tyčinku, ale nevypadá to, že by je to nadchlo, tak na ně kašlu a rozdělím se o ni s Lajkou, která, na rozdíl od nich, si ji s radostí bere.

Podařilo se nám s místním kápou domluvit, že nás někdo z místních za 15 lari (150 Kč) odveze do Lenteki, což bereme jako super nabídku, a tak sedíme a vyčkáváme, kdy nás někdo nabere. Co je zajímavé místní kápo je oblečený v teplákové soupravě adidas a přestože jsme na konci světa, tak má nejnovější verzi iPhonu. Je to další krásný přiklad zdejších kontrastů, protože když se člověk podívá o pět metrů dál, na zdejší domy, nevěří vlastním očím. Zejména jeden dům mě zaujal, bohužel jak jsme byli unaveni, nikdo ho nevyfotil. Dům měl místo oken ve štítu dvě televize, což bylo neortodoxní řešení nedostatku materiálu. Ještě k nám dorazilo jedno místní dítě, s tím jestli chceme jít do supermarketu. Samozřejmě jsme chtěli uhasit naši žízeň nějakých chlazeným nápojem, tak jdeme s ním, kdy hned naproti nám je bouda od maringotky, kde funguje místní obchod. Slovo supermarket se ukázalo jako hodně přehnané. Ale! Měli tam terminál na karty, nechápu. Čas si tu zase plyne svojí vlastní rychlostí, sem tam projede nějaké auto nebo nás přijdou podrobit prohlídce další místní děti. Je tu milá atmosféra. Najednou se odněkud přiřítí nějaké moderní terénní vozidlo a naznačí nám, že si do něj máme naskládat krosny. Rychle probíhá loučení s Lajkou a jsme v autě.  Místní šéf mi říká, že nás dovezou do Lenteki zadarmo s tím, až někdy potkáme v Praze Gruzínce, tak ať se k němu zachováme stejně, jako se oni zachovali k nám…

Dil 3

Odjíždíme džípem s pocity, že gruzínci jsou největší mazáci a extrémně hodní lidé. Toto stanovisko musím upravit, alespoň na řidiče, který krásně dokládá nestálou povahu Gruzínců, kdy ho podezírám, z toho, že nás chce všechny zabít. Tuto úvahu vyvracím po chvíli s tím, ž přece nikdo se nechce dobrovolně zabít v autě…až na výjimky, doufám, že nejedeme s výjimkou. Opět jedeme nad strmými roklemi, na jejichž dně se pere rychlá horská řeka s balvany v jejím korytě a uhání dále směrem do údolí. Moc se mi nechce z okna koukat, abych se vyvaroval představ, co všechno se může stát. V tu chvíli vyskočíme i s autem a dopadáme do zatáčky, takže gumy kvílí a kastle se nepříjemně naklání směrem k řece…Stojí při nás všichni svatí a my máme zadky stažené, ale naštěstí po asi 30 minutách čiré hrůzy, dorazíme do cíle.

Lenteki je malé město, typoval bych maximálně 2000 obyvatel, má ale ohromnou náves, která je tvořena dvou proudovou silnicí, která je dělena vzrostlou alejí. Čeká nás tu maršrutka do Kutaisi, která stojí 7 lari (70Kč), na to, že to má být cesta minimálně tříhodinová, tak je to dobrá cena. Jsme utahaní, ale těší nás, že jsme v civilizaci, na cestu si kupujeme kolu, hodíme krosny do transita a sedáme si. Jsem utahanej jako kotě, a tak většinu cesty prospím.

Do Kutaisi jsme přijeli kolem šesté hodiny, maršrutka nás vyhodila na místním autobusáku, a hned se nás ujal nějaký místňák, který dohazuje pasažéry maršrutkářům. V podstatě jsme vystoupili a během 3 minut nastoupili do jiné maršrutky směrem do Batumi a jede se znovu.

Krajina se během cesty moc nemění, u Kutaisi je nížina a jak jedeme k moři, tak i tam je to nížinatá část. Jediné co se mění je teplota a vlhkost, teplota lehce klesá a vlhkost stoupá. Cesta se nám zdá nekonečná, ale podle odhadů jsme asi 30 minut od Batumi, tak se těšíme na sprchu, postel a na večeří, protože dneska jsme skoro celý den nejedli. Nebylo kdy, jen v Mami po sestupu jsme si dali nějakou tu paštiku. Je to skoro už 6 hodin. Začíná houstnout provoz, až najednou se zastaví úplně a jsme v zácpě. Je pár rozdílů mezi zácpou evropskou a gruzínskou. Jeden je smysl pro řád, který je v Evropě. Že silnice, která měla jeden pruh tam a druhý zpět se rychle stala silnice, která má 4 proudy tam, ale žádný zpět. Gruzínští řidiči chtějí neustále předjíždět toho, kdo je před nimi a fakt, že v protisměru nemůže nikdo, díky nim z toho místa odjet, jim uniká. Rostu z toho, ale nedá se nic dělat… Rozdíl druhý je v tom, že jakmile dojde zde ke koloně, tak místní řidiči opustí svůj vůz a jdou se podívat, co se to vlastně děje. To se stává komplikací, v prostředí již tak napjatém, když už se náhodou auta rozjedou, tak auta, těch co se šli podívat, co že se to vlastně děje, blokují zbytek.

Bohužel zde stojíme asi dvě hodiny, než se dostaneme do Batumi, kam se dostaneme kolem 12. Naštěstí tu jsou pořád lidi na recepci, kteří na nás čekají! Sláva, jsme tu. Jdeme se najíst do restaurace opodál, podívat se na pláž, která je oblázková a jdeme spát úplně vyšťavení.

Příští čtvrtek se můžete těšit na další díl!