Batumi - černomořská perla

Přesunuli jsme se do Batumi, gruzínského Dubaje. Máme před sebou zaslouženou regeneraci, těšíme se na pláže a sluníčko. 

19.8.2016 pěkně si vyspáváme, teď již můžeme a netlačí nás čas. Koupili jsme si u místňáků nějaké pečivo na snídani a jdeme prověřit pláž a její promenádu. Je pátek, to znamená, že přijede spousta lufťáků a bude se pít. Batumi se říká gruzínský Dubaj, a je to přezdívka, která docela vystihuje zdejší prostředí. Jsou tu mrakodrapy, luxusní hotely, ve kterých stojí noc 600 a více USD, široké bulváry a na druhou stranu zase malé domky, místních. Jdeme procházkou podél pláže a koukáme, kde se nám to bude líbit. Ušli jsme asi 3 nebo 4 kilometry a je nám už vedro a dali bychom si něco k jídlu. Změnili jsme směr a od pláže míříme do města a hledáme nějakou nenápadnou gruzínskou restauraci, kde můžeme ochutnat místní pochutiny. Máme hlad a není čas na hrdinství, dáváme si nějaký kebab. Jdeme procházkou na ubytko a vypadá to, že nás konečně dohonilo, to čeho jsme se báli v horách. Trávení. Vysoké teploty nám asi nedělají dobře, tak jsme hned nasadili endiaron. Shodli jsme se, že nejlepším co pro naše tělo můžeme udělat bude, jít to pořádně zapít. Během naší procházky po promenádě jsme objevili pár sympatických stánků, kde točí pivo.

Batumi

 Jdeme najisto, objednáváme čtyři piva a pak se jdeme zchladit do Černého moře. Je to osvěžující po čtyřech dnech v zapomnění slova hygiena. Je tu pikolík co pronajímá lehátka, moje nohy – respektive puchýře potřebují už relax, tak si jedno beru, kluky nechávám odejít na další sérii piv a zavírám očí, do uší si dávám sluchátka a nechávám se unášet proudem bezstarostnosti kamsi daleko za obzor.

Někdo mě budí, jsou to kluci, že se chtějí jít vykoupat, tak jestli jim nepohlídám věci. Při návratu se domlouváme na plánech na večer. Slíbil jsem, že přijdu za hodinku a vyrazíme na jídlo, Zjistil jsem, že patrně za exota tu jsem, a to od svého příchodu s lehátkem. Všichni mají lehátka proti slunci, aby se jim dobře slunilo. U mě bylo zjevné, že to nebylo mým hlavním cílem, jelikož moje lehátko je postaveno tak, abych měl co největší přehled o zdejších děvčatech, co ocenili i kluci, když zabrali mé lehátko.

Jdeme na večeři a místo nám poradil bedekr, který si s sebou vezeme. Našim cílem je prý nejlepší restaurace ve městě – Gril house. Těším se na ryby. Restaurace vypadá krásně, je tu živá hudba – klavírista, který celkovou atmosféru restaurace. Interiér je moc pěkný, ale radši si sedáme na zahrádku. Večeře byla výborná jen servis, tu je pořád na rozmezí socialismu a rané fáze kapitalismu. Jídlo se nenosí najednou, ale po částech, to samé pití. Člověk by u nejlepší restaurace ve městě očekával něco jiného.

Našli jsme tu také, že je tu vyhlášený klub Sektor 26. Jdeme si dát pár piv k našemu oblíbenému stánku. Důvod proč tam chodíme je, že mají pivo za 2 lari. Pořádně jsme se před odchodem do Sektoru 26 posilnili zdejším pivem a jdeme. Při vstupu se platí 10 lari na osobu, ale klub je fakt pěkný. Má bazén s lavičkami, které jsou pod hladinou. Krásné bílé stoly, spousta krásných holek a co mě zaujalo nejvíc, tak skvělý DJ. Je tu docela zajímavý koncept, vydělání dalších finančních prostředků pro tenhle podnik. Věc, že si tu chcete sednout na židli je zpoplatněno 5 lari. Je nám tu fajn, békáme jako pitomci, nemůžeme pořádně mluvit, jak máme vyřvané hlasivky a Jirka je už tak nacamranej, že se jen točí jako koza v Ušguli, tak jdeme domu. Promenáda, která byla přes den skoro mrtvá je teď kolem 3 hodin v noci narvaná k prasknutí. Jsou tu děti, mladí i staří. Ono je to ve finále docela logické, protože přes den se na sluníčku nedá být.

20.8:2016 další den, kdy nemusíme vstávat a dáváme se do kupy, nejenom po tůrách v horách, ale teď už i po včerejší pitce, kdy jsme tužili přátelské vazby s místňákama. Dnes máme v plánu zabukovat vlak do Tbilisi, sehnat poštu a poslat pohledy a co bylo v plánu původních, teď již patřičně okleštěném, odjet do národního parku k tureckým hranicím, ale na to jaksi už nejsou síly.  Návštěva pošty je zážitkem. Připomíná mi to časy v brzkých devadesátých letech, kdy pošty byly s tmavým dřevem (moje konkrétní vzpomínka je na poštu v Brandýse nad Labem). Tady je to už odlišné. Mají tu počítače, dva. Čekáme frontu a chceme známky. Paní říká, že je tady nemá, že musí za šéfovou. Minute, please. Tohle sousloví nemáme rádi, jelikož pokaždé, kdy nám toto bylo sděleno, se ukázalo, že máme před námi půlhodinu čekání zakončenou nejistým výsledkem. I v tomto případě se naše obavy ukázaly jako oprávněné. Slečna šla za šéfovou do jiné místnosti, kde byly spolu dlouho, ale nic nezjistily, tak místnost opustily ještě v doprovodu jiné, pravděpodobně zkušenější kolegyně a šly jinam. Po asi 15 minutách přišly s tím, že známky mají čtyři, ale my jsme chtěli 12, tak jdou zase pryč a pak se naštěstí vrací s počtem správným.

Stále trpíme zažívacími obtížemi, tak naše přesuny jsou značně opatrné.

Našim druhým a hlavním bodem je kancelář Adjara tours, kde se dají zakoupit jízdenky vlakem do Tbilisi, jelikož naše nervy jsou již natolik pochroumány na to, abychom absolvovali další cestu maršrutkou. Naše idea se začíná bortit pod náporem reality. Všechny vlaky jsou prý zcela plné, a to až do úterý…My potřebujeme být v Tbilisi už v pondělí. Je nám to ale divný, že všechny vlaky jsou vybukované, tak se jedeme o tom přesvědčit až na nádraží. I na nádraží jsme neúspěšní a je nám jasné, že máme před námi další příjemnou cestu maršrutkou. Jsme z toho zdrceni, tak nezbývá nic jiného než zabukovat ubytko už na nedělní noc a jdeme to zapít do našeho oblíbeného stánku, kde jsme již štamgasty a majitel nás již z dálky vítá. Dal jsem si dvě pivka a jdu se vyvalit zase na pláž. Umístění mého lehátka se proti včerejšku změnílo jen zcela nepatrně, tak si užívám výhledu a příjemné teploty moře. Večer jdem na pokoj a musíme začít pomalu balit, jelikož zítra cca kolem 11 budeme již na cestě do Tbilisi.

Náš pokoj páchne takovým odérem, že to se to těžce popisuje. Všechny zpocené věci jsme vytahaly, v den našeho příjezdu, ven, ale díky vysoké vlhkosti, která tu panuje tak nic neproschlo a místo toho si to tu pěkně hnije. Shodujeme se, že pokud budou chtít náš pokoj uvést do původního stavu – respektive, aby nesmrděl, budou muset zavolat odbornou asistenci nebo pokoj zapálit. Osobně se přikláním spíše druhé variantě.