Na konci světa

Z prvního dne, kdy nám zatrnulo jsme se docela posunuli a Palau nám ukázalo i příznivější tvář. Včera jsme si prohlédli Velký ostrov. Posunume včerejší hranice našich zážitků? 

25.11.2016

I dneska jsem usínal s práškem a spalo se mi dokonce tak dobře, že jsme zaspali a vzbudilo nás až bouchání na dveře. Kdo to je? Byl to Petr s Anetou, kteří na nás netrpělivě čekali u nákupáku, kde jsme měli domluvený sraz.  Dáváme se rychle do kupy a potkáváme se u auta. Náš dnešní plán je projet zbývající místa, kde jsme ještě autem nebyli. Popravdě těch míst už není mnoho.  Lehce po 9 vyrážíme. Jsem šokován, že během pěti minut jsme dojeli na konec…Máme hotovo. Můžeme si odškrtnout, koupíme si ještě někde párek v rohlíku a můžeme letět zpátky do Prahy.

Zastavujeme se v přístavu, kde nám slečna kreslí jízdní řád na Pelelium. Chci se tam podívat a za cenu jízdenky 15 dolarů je to perfektní. Bohužel rozvrh plaveb je poněkud nešťastný.  Na Pelelium to jede jen v pátek, loď zpět jede v pondělí. Další spoj je v pondělí tam a ve středu zpátky. Slečna kreslí ještě další možnost a to, ve středu tam a středu odpoledne zpět. Zdá se nám to trochu riskantní, protože jedeme ve středu už pryč. Nechce se nám tam trávit zbytečně dva dny. Děkujeme za jízdní řád a jdeme dál.

Zkouším štěstí a ptám se jich, jestli někdo jede na Pelelium, ale nedaří se nám nikoho sehnat. Jeden z námořníků mě odkazuje směrem k nějakému baráku. Tam má být cestovní kancelář. Dobrá. Jdeme tam, tam určitě budou vědět o těch krásných plážích atd. Po přístavu se pohybují zvláštní osobnosti, tváře mají napuchlé, jako by měly šílené boule. Má to úplně každý, ženská, chlap i adolescenti. Co to je?

V cestovce nám otevřela sympatická slečna, tak jí říkám, co nás trápí. Chceme na Pelelium, ale nesedí nám jízdní řád klasické lodi. „Jasně, to není problém. Můžeme Vám nabídnout potápění na Peleliu za 150 USD/osoba“ říká slečna. Docela se mi protáčejí panenky. Ptám se tedy, kolik by stála jen loď a cesta tam a zpátky. „Hmm, vydržte, zeptám se.“ Slečna odchází někam dozadu. Za chviličku se vrátí a říká: „je to trošičku dražší, ale můžeme Vám nabídnout loď za 1000 USD“. Přestává mě tahle hra bavit. Ptám se, jestli je to finální cena nebo se s ní dá něco dělat. Slečna dodává, že to cena finální není. Musíme si ještě zakoupit povolení pro vstup do chráněné oblasti, skrze kterou pojedeme. To stojí dalších 50 dolarů… Aha. Ptáme se na další možnosti celodenních výletů, ale když slyšíme ty ceny, tak spíš už jen z plezíru, než ze skutečného zájmu. Nicméně dostáváme zajímavé typy, které později využijeme. Nakonec se ještě ptám, jestli neví o nějaké hezké pláži. Slečna na mě s vykulenými očima kouká, jestli si z ní dělám srandu. Pomalu opakuju ještě jednou. „Vydržte, zeptám se“.  Začínám být lehce vyveden z míry. Druhé místo, kde vůbec nic netuší o plážích. V té kavárně by to člověk i pochopil, ale v cestovce? No nic… Slečna se asi po pěti minutách vrátila a říká: „je tu jedna pláž na Velkém ostrově, já jsem tam teda nikdy nebyla, ale prý je hezká. Jmenuje se Coco beach.“ Hledím na ní s úžasem, ona na mě. S hořkým úsměvem děkuji a odcházíme.

To, že potápění s instruktorem je levnější, než samotná loď neřeším, ale to že tady nikdo netuší, kde jsou pláže, mě nenechává klidným. Ceny jsou tu ale skutečně lidové. Co si o sobě myslí? Na to, že je to rozvojový stát, tak se s těma cenama nepárají.

Po chvilce z nás spadne trudomyslnost a jako správní Češi hledáme nějaký malý přístav, kde bude nějaká malá kocábka, tam se zeptáme někoho místního, jestli si nechce vydělat. Na mapě jsme něco našli, tak tam jedeme. Plán s výletem na Pelelium definitivně necháváme na středu. Potkáváme zde nějakého domorodce. Jmenuje se Mel. Uvádíme ho do situace. Máme zájem o celodenní výlet na Rocky Islands a nějaké opuštěné pláže. Řekl cenu, dohodli jsme se po krátkém smlouvání a za celodenní výlet i s průvodcem platíme 300USD. Tedy 75 na osobu. To je super kšeft. Vyrážíme zítra v 9 hodin ráno. Má být krásné počasí.

Zvedáme kotvy a dojeli jsme k jednomu snobskému resortu. Vypadá nádherně, bungalovy ve skrytu palem. Je tu prý i nádherná pláž, tak se ptám vrátného, jestli nás pustí se podívat na pláž. „Jasně, pustím. Stojí to 400 dolarů.“ Nevěřícně čumím s otevřenou pusou. Ptám se znova, jestli jsem správně rozuměl a vrátný mi to teď vysvětluje, jako debilovi. „Ty za 100, jste 4. Takže 400“ Děkujeme a jdeme pryč.  Na spravení nervů si otevírám svojí ledovou kokosovou vodu, kterou jsem si ráno koupil a celou ji do sebe oklopím.

Objevujeme tu i další silnice, podle mapy. Projdeme je, ale není tu nic zajímavého. Děláme pár fotek a jedeme na oběd, kde dáváme hlavy dohromady co dál. Zjistili jsme, že na Velkém ostrově jsme nebyli ještě ve dvou odbočkách a kousek za Kororem je malé molo, kde by se dalo taky koupat. Je šílené vedro a přes 30 stupňů, nutně se potřebuju zchladit.

Molo je famózní. Je tu sprcha se sladkou vodou, krytý altánek s grilem a docela pohodlný vstup do moře. To je zatím nejlepší místo, co jsme našli. Není tu ani noha a jsme uzamčeni mezi skálami, které tvoří ostrov Koror. Je to pohádka. Začíná dokonce svítit i sluníčko a voda je více než příjemná. Pod molem jsem našel další ohromnou mušli, kterou jsem vylovil a následně strčil do kufru. Skály, které jsou v okolí, jsou porostlé džunglí. Ta má tolik barev, kolik si jen lze představit. Začínám pod tíhou okolností přehodnocovat svůj negativní postoj k tomuto ostrovnímu státu.

foto    

Jelikož se začíná vyjasňovat, přichází na řadu uskutečnit náš sen. Let letadlem nad ostrovy. Neváháme, sedáme do auta a vyrážíme na letiště.

Na letišti jsou dva poskytovatelé vyhlídkových letů. Jeden má plně vybukováno. Nezbývá než jít k tomu druhému.  Tato chvíle se ukázala jako největší výzva na moje komunikační schopnosti. Domlouváme s pilotem, je to Němec. Dá se s ním docela dobře pobavit a cenu, která je 180 dolarů na osobu, nebere jako dogma a je ochoten se o ní bavit. Bohužel, z kanceláře za ním vychází nějaká místňačka, jeho šéfová a ta se o ceně nechce vůbec bavit. Osobně tomu nerozumím, oni tu radši budou teda sedět čumět do stropu než, aby měli kšeft byť by nebyl za plnou cenu. No jo…

Místňačka je nekompromisní, argumentuje, že mají dlouhou ranvej…To je usměvný. Jelikož s sebou máme pilota, ten ji konfrontuje s nákladovou cenou letu. Nakonec se po 15 minutách dohodneme, že zaplatíme 150 dolarů za kratší výlet. Což je i tak strašná prasárna, 

Jsou to ty nejlíp utracený peníze, co jsem kdy utratil. Letíme v cesně, která má odmontovaný zadní dveře, abychom dobře viděli. Rolujeme na ranveji a zvedáme se. Z vrchu je to Palau tak maličký, jakmile se trochu zvedneme je vidět všude. Perspektivu, kterou jsme měli na ostrovy doteď, se nemůže srovnávat s pohledem z letadla. Osobně bych nevěřil, kolika barvami může oceán hrát. Koukám skrz ty otevřený dveře ven, pod náma lítaj ptáci a je to zvláštní koukat na ptáky ze shora. Líbí se mi to. Je to ale dokonalý. Všude vidíme malý pláže s bílým pískem a není tam ani noha. Letíme nad Rocky Islands a je to krásný pohled. Izolované malé ostrůvku, nebydlené, porostlé bujnou vegetací vypadají jako houby v modré trávě oceánu. Vidíme i místo, které se jmenuje Milkyway. Jedná se o zátoku, kde má voda abnormální barvu. Je jako modrý mlíko. Je to tím, že na dně je bílý jíl, který zbarvuje vodu.

Letíme i nad Jellyfish lake, což je jezero s medůzama, které žily po věky právě v tomto jezeře a ztratily žahavá chapadla, takže se mezi nima můžete koupat. Bohužel kvůli suchu, které tam letos panovalo, tak jejich populace značně prořídla. Užívám si ten pohled, kdy jsem tu na kraji světa. Nejbližší země jsou Filipíny zhruba 900km vzdálené od Kororu.

25.11. clanek

Po přistání jsme všichni upřímně rádi, že jsme ty prachy za ten let dali. Bylo to nááádherný.

Jedem teď na ta dvě zbylá místa, která nám ještě chybí na prozkoumání. Cesta nás vede skrze džungli a panoramata, která se nám nabízejí, mi vyráží dech. Jsou to jedna z nejhezčích míst, která jsem kdy viděl. A nikdo tu není. Nikdo!!! Je my, slunce a džungle okolo. Našli jsme tu ještě úžasný dům, který stojí na vysokém útesu. Nevím, jestli to není náhodou restaurace. Není, je to barák nějakého pracháče, ale aspoň jsme to tam prošli. To místo, je pěkné. Na západním pobřeží, mezi dvěma vrcholy útesu s nádhernými zahradami, vysokými palmami a všudy rozkvetlými květinami.

Vracíme se zpět na silnice a dojeli jsme nakonec, kde je perfektní místo na pozorování západu slunce. Je tu ohromný strom. Později identifikován Anetou jako Fikus Benjamina, tady je z ní, ale celej strom! Mě začíná mě pronásledovat moje kuchařská vášeň.  A co víc, je tu zase gril a směřuje na západ slunce. Musíme pro nějaký ryby a tady budu vařit, říkám si.

Jedeme pro pivo, zmrzlinu, nějakou sušenku a vracíme se zpátky.  Západ slunce se blíží pomalu a všude okolo jsou palmy. Bylo by dokonalý si k tomu západu vypít čerstvý kokos. Já jdu na chvilku do vody a kluci se perou s palmou. Bohužel zápas s kokosy je neúspěšný a tak si sedám pod altán, opírám se o jeho betonovou nožku, popíjím pivo, koukám na tu krásu a přemýšlím…  

Začíná se mi tu docela líbit.

Další díl příští čtvrtek!

Bohužel některé fotky sem nejdou díky své velikosti vložit. Najdete je zde: http://storm1cz.rajce.idnes.cz/

Pokud se Vám líbí mé články, klikněte na hvězdičku a přidat blogera k oblíbeným :)