Jak jsem slavil 40tiny

Čas od času naše rozvětvená famílie slaví v přátelském duchu významná jubilea svých členů. Ani letos tomu nebylo jinak. Tentokrát však šlo o velmi důležitý milník v životě mého strýce. Slavil 40tiny

Oslava se měla uskutečnit v sobotu v jednom nejmenovaném městě na výhodě Čech. Počasí všem přálo, já dopoledne posekal mohutně vzrostlý trávník, kteří by již jiní označili za téměř vzrostlý les a odpoledne byl vyhrazen čas na rodinnou sešlost se sluncem v zádech. V minulosti jsme s mojí drahou sestrou těmto oslavám říkali důchod párty. Bylo to z toho důvodu, jelikož průměrný věk účastníků značně převyšoval 45 let. Postupem času se sice název těchto akcí nezměnil, ale ani my jsme si již nemohli říkat elévové.

Snažím se na těchto akcích moc nepít, jelikož to vždy smrdí průserem, že druhý den bude tzv den mínus a zadruhé, že v týdnu člověk těm játrům také mnoho neulehčí v důsledku všech možných večeří atd.

Osazenstvo bylo mohutné a přijely dokonce i tetičky, které nikdo nikdy neviděl a mnozí z nás jsme se šepotem tázali se starších „kdo to je“?. Bohužel ani starší nevěděli. Začal jsem tedy pozvolna pivem a po hře v badminton zakousl v mohutný řízek a následně se probral doma.

Po krásném ráně, jsem se v posteli matně, pokoušel vybavit si, jak jsem se dostal domu atd. Nicméně podle všech znaků, žádná kocovina, všechny končetiny i zuby, se to obešlo dnes bez ostudy a já se s grácií vrátil domu.

Jen co myšlenka dorezonovala, se rozletěly dveře a v nich stála má paní matka a strašně na mě křičela. „Ty jedno prase! Jestli si myslíš, že to po tobě budu uklízet, tak se šeredně, ale říkám ti šeredně mejlíš!“

Já: „Co jeee?“

M: „Toooooo co si nablil ty by nenasraly dva psi a dvě děti dohromady“!

Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Bez ostudy se to evidetně neobešlo.

Začala mě téměř na povel bolet šíleně hlava a já se pustil tedy rozplétat tento gordický uzel s nesnesitelnou bolestí hlavy, žaludském na vodě a zablokovaným krkem.  Bohužel se svým oknem jsem se daleko neposunul.

Po chvíli dorazil strýc ve výtečné náladě a s úsměvem vyprávěl, jak jsem zpíval národní písně a pak asi kolem 22 odešel domu, bohužel bos. Boty se mi prý nasadit nepodařily. Nicméně hořká pravda říká, že jsem dorazil domu až kolem 24h. To je tristní výsledek sprintu, kterým jsem se chystal pravděpodobně zbořit všechny rekordy na trati jedné míle. Jedíné co zůstává záhadou je, proč mám zablokovaný krk…

Poučení z této milé situace?

Nic není tak, jak se zdá!