Starověká Petra

Dnes nás čeká cesta do Petry a pak i starověká Petra. Říká se, že Petra je jedno z míst na zemi, které Vás ohromí. Bude to tak i v našem případě?

Sníh

Spěcháme k dálnici směrem k Petře, když nám přes cestu korzují Velbloudi. Vykračují si klidným a rozvážným krokem, zastavuju a čekám, až si přejdou. Tam si jdu vyfotit ty koráby pouště.

Na dálnici odbočujeme cestou, která slibuje zajímavější výhledy. Dokonce se dostáváme téměř k hranici 2000 m.n.m a světe div se, je tu sníh!  Včera tu prý sněžilo a vydržel tu do dneška.

Petra leží v nadmořské výšce cca 1400 m.n.m, tak vím, že před námi je už jen klesání. Před námi je vidět množství skal, tak tipuji, kde asi ta Petra vlastně leží, ale nemám šanci.

Dorazili jsme kolem jedné dopoledne a Wádí Musa působí zcela obyčejným dojmem provinčního města. Jen sem tam hotely známých jmen dávají tušit, že se zde skrývá cosi výjimečného.

Na koni

Ukazujeme lístky, které je potřeba si zakoupit dopředu v podobě Jordan passu (doporučuji, v ceně jsou i víza), vcházím do areálu, kam vede ještě zhruba 2 km cesta, ale hned za branou na nás mávají místní, zda nechceme koně. Že jsou v ceně vstupenky. Holky jsou z toho uvařený, tak nám s Alexem nezbývá než následovat houf a taky si na ty potvory sednou.

Já dostal koně jménem AUDI, tak jsem se zeptal, zda je vedle Mercedes, ale evidentně tato otázka pána zaskočila povytáhl obočí usmál se pod kníry a plácnul koně po zadku. Bože co to dělá? Není čas na hrdinství, rychle si ty pitomče vzpomeň, jak se na tom sedí, vždyť si viděl spoustu westernů.

No..bohužel mezitím se kůň rozeběhl a já na něm skákal jako pytel mouky. Co víc, to zvíře je nějaké pohublé, já mám starost, že když se do těch třmenů opřu, tak se zlomí v pase a dál půjdu pěšky.

To zvíře nemá volant, a tak já jsem zcela zmatený, kůň si běží, kam chce, na něm já jako intelektuál v parlamentu a za námi běží se stejně bezradným pohledem majitel koně. Mezitím se kůň blíží jakési zídce a jelikož mým jasným povelům „doleva ty vole“ nerozumí, tak se připravuji, jestli udělá ještě dva kroky k ní, že se z něj odrazím a parakotoulem ji přeskočím. Je to vskutku zážitek. Naštěstí se mezitím objevil majitel koně a situace se zdála být zachráněna. 

Sesedám z koně a ten dobrák mi říká, ať jim dám nějaký drobásek. Chce 20 dinárů, tj asi 600 korun, tak to mi přijde úplně ujetý, tak nabízím 1, jelikož mi bylo hned od začátku jasný, že to nebude zadarmiko. To je prý málo, tak na ně kašlu a jsem rád, že jsem vše přežil ve zdraví.

Petra  

No. Po téhle krásné etýdě pokračujeme dál. Jdeme kaňonem, kterému se říká Siq, až se před námi otevře velkolepá podoba známé pokladnice.

Ta velikost Vám vezme dech, chci si tu chvilku stát a jen se tak dívat.

Jenže hned u mě je jakýsi mladý čmoudík, který by měl být ve škole a už mi chce něco prodat, jen co ho pošlu do patřičných míst je tu další a další. Jeden nabízí pohlednice, další velbloudy na svezení a jiný osla. Jak říká Nohavica, mě asi jebne! Leave me alone!

Dostaneme se do míst, kde už se dá jakž, takž dýchat a jdeme do kopce k vysokému obětišti. Přestože je to místo, kam se člověk vyškrábe a je rád, že je rád, tak jsme potkali nespočet místních, co nabízejí klimatizované taxi v podobě osla. No…, naštěstí na finálním místě je klid a je tu úžasný výhled na celou Petru. Až tady člověk dokáže správně odhadnout rozlehlost Petry.

Sedíme, koukáme a po nutných fotkách se odebíráme dál po cestě. Jdeme teď už místy, kde nikdo není. Jsme tu jen my a Petra, to je přesně to co já chci tu zažít. Tu syrovost těch památek okolo, všude se dá vlézt, na všechno si můžete sáhnout a každému je to jedno.

Prý téměř 70% Petry je ještě archeologicky neprozkoumaných. Já tu jsem jak malé dítě. Vlezu do jedné hrobky, když v tu chvíli mé oko uchvátí jiná a tak běžím rychle tam. Do toho si všimnu vytesaných schodů ve skále, tak šplhám zase tam.

Eva a Alina na mě koukají, klepou si prstem na čelo, ale mně je to jedno. To místo!!! To místo je zcela úžasné. Sem tam, před těmi nejvýznamnějšími památkami je malá cedule, cože to vlastně bylo.  Zavírám oči a v duchu si to představuji. To muselo být něco!

Pomalu se začíná smrákat, sluníčko ztrácí svojí sílu a zapadá se všemi svými barvami za skály, jakoby říkalo až zase zítra moji milý.

Já se mezitím už musím krotit, jelikož dostávám od děvčat jasný vzkaz, že bysme jako už mohli teda jít! Ach jo... Všude okolo nás jsou nějaké zbytky příbytků, kam bych se chtěl podívat, ale musím jít.

 Jak je krásné tlumené světlo, místní chrámy získávají ještě romantičtější nádech, když jejich stěny hrají jinými odstíny, než měly přes den.

JOD 3

Když odcházíme, každý mi nabízí koně na cestu zpět, ale já jích už tu mám dost, jen ať si tu s nimi klidně vydláždí, já jdu pěšky! A mám hlad! Ano, je to vražedná kombinace a neručím za sebe.  Vymanili jsme se z nejhoršího, já se dokonce i trochu uklidnil a mezitím Alex našel restauraci, kde si napereme naše prázdná bříška. Výborně!

Výsledek překonal očekávání a všichni jsme si výborně pochutnali, po cestě zpět k autu jsme potkali jednoho beduína, co mi vázal šátek v Petře, tak kecáme co a jak, a k tomu si dáváme výbornou kardamomovou kávu co dělají v horkém písku a po chvíli vyrážíme k našemu noclehu.

Je to zase beduínský tábor se stany, ale i se sprchou a toaletami. Je tu i mnohem příjemnější teplota, tak se dnes i snad konečně umyjeme.

Po cestě potkáváme podobné tábory, které září tlumenými světly ve skalních průrvách a celkově to působí dokonale. Naštěstí brzy nacházíme náš kemp a světe div se, mají to tu taky!

Jsem nadšený, dokonce jsem se vysprchoval, jsem najedený a teď nás už jen čeká šíša alias bubly bubly, jak říkají místní a jak říkáme my, vodní dýmka. Dýmka je silná, nechávám se unášet pocity kamsi daleko, nad hlavou mi září hvězdy a jsem plný očekávání, co bude zítra.

Další díl příští čtvrtek!