Koločava loupežníku? Aneb Krasna polonina

Naposledy jsme si přispali a zvedli naše těžké hlavy až v 8 ráno. Je to dost pozdě, ale spaní to bylo v pravdě královské. Člověk po dvou dnech ve vlaku a autobuse tu postel a peřinu vřele ocení.

Scházíme do lokálu na snídani. Dávám si vajíčka na slanince. Je to královská snídaně. Jsme sytí. Můžeme vyrazit, ovšem až si Venca zabalí. Je to takové dejavu, ale je vidět, že se aspoň nic nezměnilo za ten rok.

Vždy, kdy jsem na cestách za bídou, jak to tituloval Jiří, rád vzpomínám, jak my Češi máme tendenci si stěžovat, že máme rozbité silnice. Tady to dostává úplně jiný rozměr.

Proplétáme se mezi výmoly, zastavuje nás místní a ukazuje nám cestu, kudy máme jít dál. Pak se nás ptá, jestli nemáme nějakou hřivnu. Dává nám dvě EURA, že s nimi tady nic nekoupí. Dáváme mu 5 hřiven a eura, ať si nechá. Je to cca 65 hřiven. Je to boháč a ani o tom neví!

Je neděle ráno a lidi se courají do kostela, potkáváme tu krásně ustrojené babičky, co si to štrádují do kostela, aby byly včas v lavici.

Stoupáme vesnicí a po půl hodině odbočujeme konečně do lesa. Je to pěkná kudla do kopce. Nejdřív pozvolna, ale pak se to už nedá a co chvíli odpočíváme. 

Konečně jsme z lesa a otevírá se před námi velkolepá scenérie loupežníkova kraje. Co mi dalšího rezonuje v hlavě je, jak tu proboha mohli během té první války válčit? Lézt do kopce, válčit, spát…někde, v jakémkoli ročním období a hlavně, jak těm chudákům dostávali zásoby? No, radši si to ani představovat nechci.

Sundáváme krosny a  jdu si dát nějakou tyčinku, v tom za ohromného ryku se přes blízký horizont přehupují ohromná kola džípu. Nevěřím svým očím, ale je to tak. Ohromné auto veze „pseudo-turisty“ nějak nahoru. Evidentně podle obličejů nějací zbohatlíci. Tento turismus ale nepočítá!

Chvilku člověk chrchlá výfukové plyny z těch čmudilů, je to naštěstí brzy pryč. Začínají se nám otvírat výhledy typické pro Poloniny – holiny. Vylezli jsme nad stromy, sem tam ještě nějaké potkáme, ale rychle mizí. Jsou to nedozírné lány borůvčí a žluté trávy ve stráních, kam se jen oko podívá. 

Štrádujeme si to, jako minulý rok, jsme s Vencou na gumě. Povídáme co nového, co kočky a fotíme. Přesto, že si říkáme, že jsme už vylezli na hřbety, pravda to úplně není. Stále se škrábeme někam do kopce, k tomu nám svítí silné horské sluníčko na hlavu a je to už docela otravné. Dostáváme se k nějaké boudě, kde doufáme, že by na nás mohli aspoň kluci počkat, ale nikdo tu není – překvapivě. Jdeme dál, sluníčko nemilosrdně pálí a my si to šijeme kupředu.

Kousek po cestě by měla být studánka, tak snad na nás kluci počkají. Jsou tu, sláva a voda taky! Jen to prostředí je trochu, ehm, nereprezentativní. Nedá mi to a rozepíšu to. Nereprezentativní je velký eufemismus. Je tu bordel jako prase, před chvilkou jsme potkali Poláky a jsou tu ještě doutnající odpadky, všude poházené papírky, zbytky hnijících konzerv se zbytky něčeho uvnitř, much nepočítaně a z boudy, která smrdí, tak, že jsme si netroufli otevřít dveře, vede trubka, na jejímž konci je průzračná voda. No…je to široko daleko jediná studánka na mapě a pokud se o to zdejší i nezdejší starají tímto způsobem bojím se, co nás čeká dál. Vody mám zatím dost, tak to riskuju a neberu ji.

Po krátkém obědě namočíme ještě pokrývky hlav a jdeme zase dál. Před námi se tyčí krpál jako blázen, na jehož vrcholu se jmenuje Topaz a je na něm vysílač.  Funíme, ale stojí to za to. Výhledy jsou krásné a dnes už výš se dostat nemáme, což všichni kvitujeme s povděkem.

Naivně jsme si mysleli, že vylezeme na hřeben a tam bude typická hřebenovka, nicméně ne vše je tak, jak se zdá.  O hřebenovku, tak jak jsme si ji představovali se jedná maximálně 100 metrů a pak je to zase jak na houpačce, tak toho máme brzy plné zuby a přitom jsme toho zas tolik neušli.

Po pár kopcích rezignujeme na dobývání vrcholů a jdeme pěkně traverzem, kromě krásných výhledů, nám to dává i pocit bezpečí, a to, že nás nikdo nesrazí na motorce.  Tyto hory jsou pravděpodobně uzpůsobeny spíše k motokrosu než na tůry. Podle toho to tu taky vypadá. Je tu obecně malá vrstva zeminy a pak jako v jakýchkoliv jiných horách kamení. Mýstní chytráci si tak totálně rozjezdí ty zbytky zeminy, co tu je. Když vyjedou koleje, v kterých i Kamaz i motorka zapadne, jedou o půl metru jinde a tak pořád. To samozřejmě si říká o to, kdy jen ujede kus svahu a stane se neštěstí. Ahcjo.

Je zvláštní chodit po těch holinách, kam jen oko dohlédne (po hřebenech samozřejmě) jen tráva a borůvčí. Ty hory nejsou zas o tolik větší než Krkonoše a i na nejvyšších vrcholech u nás jsou aspoň kleče.

Při cestě traverzem jsme nalezli nějaký potůček. Vypadá mnohem sympatičtěji než studánka předchozí. Tady se s nadšením osvěžujeme, bereme vodu a pokračujeme. Jsme utahaní tak jsme kdesi v dálce identifikovali vhodné místo na spaní. Je to ovšem ještě kus!

Když se už blížíme, děláme si foto a jakmile dosáhneme předem vytyčeného místa, shazujeme krosny, nic dalšího nehledáme a leháme si na karimatky a odpočíváme. Máme toho dost, a to jsme ani nedošli do, ráno vybraného, místa.

Ukrajina den 2

Stany máme během chvíle postavené, v zadu na horizontu se blíží bouřka a my už jen ležíme. Protože zítra máme před sebou další etapu. Musíme sejít z hřebenů do Úsť Černé a pak ještě kus na ní. Snad bude počasí v pohodě.  

Další díl z putování po Ukrajině již další čtvrtek.