Lvov – hlavní město Haliče

Noční přesun z Rachova do Lvova, byl zážitkem nevšedním. Jak říká Jirka, jedná se o zážitek spartánský i mezi šotouši (železničními nadšenci) – jelo se totiž vlakem zdejší třetí třídy alias prasečákem.

To je takzvané cestování na dřeň, jeli jsme vlakem ruského typu. Pro ty co nevědí, již nástup je osobitý. Nastupuje se po schůdcích, které jsou kolmé a vedou téměř do nebe. Když nastoupíte. Ocitnete se v ponorce. Všude záhyby a kdejaká hejblata. Nechápu, až konečně…ulička. Ta je dlouhá, a kde jsou vlastně kupé? Nejsou, je to spací vlak zcela průchozí. Naštěstí jsem byl tak unavený, že jsem padnul a spal a všechno mi bylo jedno.

Ráno jsme ve Lvově kolem 9 hodiny. Přesto, že je to cca 300Km, cesta trvala 8 a půl hodiny.TO mluví o kvalitě zdejší železniční sítě.

Úspěšně jsme se vymotali z vakzalu, kde nám všichni nabízejí taxi, hledat snídaní. Je tu hodně putik, ale žádné pekařství, co by nás zaujalo. Naštěstí po chvíli jsme objevili Café Franze Josefa. To jasná volba. Toaleta, kafe a wifi. To jsou priority, které jsou splněny. Snídaně za pár korun v nás zmizela, jak morální hodnoty v Praze.

Míříme do centra a procházíme kolem velkolepé budovy opery, která se nachází na konci širokého bulváru.

V centru hned vedle hlavního náměstí s radnicí máme domluvené ubytování. Slečna je velice vstřícná, a přestože máme ubytování až od 16, můžeme si dát batohy aspoň ke slečně do bytu. Popravdě je slečna trochu překvapená množstvím a velikostí batohů, ale mluví dobře anglicky, tak jí to vše vysvětlujeme a se smíchem se loučíme.

Jdeme na procházku do centra. Musím říct, že Lvov má velmi příjemnou atmosféru a působí velmi Evropsky. Všude jsou restaurace se zahrádkami a všude relativně hodně turistů.

Lvov má silný evropský charakter díky jeho staleté polské resp. Rakousko Uherské historii. Je zde spousta katolických i pravoslavných kostelů a co víc, Lvov je zapsán na seznamu UNESCO. Je zde spousta úžasných barokních památek, které stojí za návštěvu. Osobně plánuju katedrálu svatého Jiří.

Teď se jdeme podívat na věž radnice, je odtud úžasný výhled na město. Jako klasičtí pepici odtud vybíráme nejlepší hospodu, odkud budeme mít dobý výhled na dění na náměstí. Cesta nahoru je teda peklo, protože lidí je tu spousta a schody jsou tu jen jedny.

Během cesty nahoru se začínají objevovat hlasy, kdo půjde do sprchy jako první. Domluvili jsme se, že půjdeme do hospody na oběd a tam to rozhodneme po našem. Kámen – nůžky – papír.

Hodpodu jsme vybrali hned na rohu, ať máme dobrý přehled a začíná klasické. 5x pivo světlo točeno. Slečna se sice divně kouká, ale chápe. Za chvilku bude 12 hodin, a to je čas, kdy se máme jít ubytovat.

Dáváme si ještě něco k jídlu a doufáme, že to bude lepší než pivo, protože pivo je šílené. Dali jsme si jen polévku – boršč. Asi již po padesáté a zase jiný. Nicméně, byl lepší než to pivo. Zlatý hřeb přichází. Máme tu soutěž – o zlatého bludišťáka, respektive o sprchu. S velkým překvapením nejsem poslední, ale pěkně druhý. Už se těším na tu horkou vodu po těch dnech v prachu cest.

Přesouváme se konečně na ubykaci. Je to tu dost útulné, pi srovnání s tím vchodem a chodbou. To celkově odraží zdejší náturu. Co je moje – to je krásné, nejlepší, prostě super. A to co je mimo mě nezajímá.

Vybalíme stany, ať si vydechnou a nezačnou nám hnít a kluci se jdou podívat na zdejší fotbalový šlágr kola mezi místním FK Karpaty a Luhanskem, mě to moc nebere, tak radší věnuju čas chození po památkách. Jdu nejdříve do parku, co leží nad centrem, se zbytky starého hradu a po cestě navštěvuji kostely, co mi přijdou do cesty. Jsou nádherně, bohatě zdobené, troufám si říct, že většina kostelů v Praze nejsou tak bohatě zdobené.

Kupuji u zdejší pražírny lvovskou kávu do kelímku a jdu si prohlížet další sakrální stavby. Mimochodem lvovská káva je pojem, nejenom na Ukrajině, ale i v Polsku a v zemích bývalého sovětského svazu. Dokonce se místní přou s vídeňani o to, kdo měl na svém území první kavárnu.

Tuto hádku nechám povolanějším a procházím dále krásným centrem, kde ještě v mnoha ulicích nejsou zkaženi turismem. Osobně jsem nadšený z kostelů, mají zajímavou atmosféru. Nejvíc se mi líbí v pravoslavném katedrále Armnénů. Přišel jsem zrovna na odpolední motlitby a kněz zde úžasně zpívá a to naplňuje kostel úžasnou silou. Chvilku tu jen sedím, koukám na interiér a pak jdu za klukama se, kterýma se máme potkat doma.

Na večeři jdeme do místního podniku, který máme doporučený. Jmenuje se Kryivka. Je to opravdu velmi osobitý podnik. Na dveře se musí zabušit. Vyběhne chlápek v uniformě s kalachem a ptá se na heslo. Ehm. Sláva Ukrajiny? Odpovídá geroj sláva! Hned na úvod nám dává panáka medoviny. Následujeme ho někam po schodech dolů, kde to vypadá jako v krytu. Jak už název napovídá. Je to opravdu kryt.  Dostáváme místa u nahrubo zbroušeného stolu pouze se stoličkama. Objednáváme 5x pivo a k tomu jejich místní speciality z „fronty“.

Po chvilce čekání nám přinášejí jídlo, nejdříve boršč a pak zbytek. Pohanková kaše, klobása asi metrová a vařené maso. To vše ve vojenských kastrůlcích. Je to zajímavé, obzvláště ve světle probíhající návštěvy ruských braťa na východě.

Po chvilce se z ničeho nic stmívá a přichází nějaký kluk oblečený do vojenského. S každým si chce připít panáka a k tomu říká, že na východě je to jen návštěva a že se tam nic neděje. Že vše je v pořádku. Místnáci si s ním samozřejmě nechtějí připít. Po chvilce všichni po něm křičí „Moskal“. My samozřejmě netušíme oč běží až po chvilce nám někdo napovídá, že „moskal“ je přezdívka pro Rusáky.

9.den

V tu chvíli si tento dobrý muž přisedl k nám. My už moudře věděli, oč se jedná a začali ho posílat kamsi. Hlavně Mirek. Po chvilce jsme se do toho tak vžili, že ho Mirek držel za kabát a lomcoval s nim a řval na něj. TO máte vy kurvy za ten 68. Bylo to zajímavé, jak rychle jsme se do té role vžili. Jeden by měl i chuť mu jednu vrazit opravdu.

Po chvilce se v temné místnosti ozývají výstřely a přicházejí muži v uniformách wehrmachtu. Místní nadšeně tleskají, jen mně nejde do hlavy proč ti dobří lidé mají německé nacistické uniformy.

Po chvíli člověk pochopí. Když jsme opustili tyto zajímavé prostory, nahoře je obchůdek se suvenýry, který je věnován Banderovi a jeho partě. Hnus. Ještě ho tu berou jako hrdinu. Doporučuji se podívat na film Volyň.

Do teď se mi to město líbilo...