Kokos kam se podíváš!

Jsme na Palau necelých 10 hodin, ale po včerejších zprávách jsme lehce rozladěni. Osobně doufám, že si to vše dnes vynahradíme! 

24.11.2016

To, že Palau je o 8 hodin napřed oproti nám nijak nepomohlo našim spánkovým návykům. Dokonce tato vtipná skutečnost zapříčinila fakt, že na spaní jsem musel užít prášku, jelikož nejsem žádný hrdina. Naproti tomu můj spolu souputník Jirka se snažit proti tomuto neřádu bránit čestnými prostředky a nevzal si nic. Výsledkem tohoto mixu bylo, že já jsem dokázal naspat zhruba hodiny dvě, zatímco Jirka nic. Vycházím z toho tedy jako vítěz. Brzy jsme pochopili, že to lepší nebude a kecáme.

Říkáme si, že když nemůžeme spát, mohlo by se nám podařit jít se podívat alespoň na východ slunce. Shodli jsme se, že je to myšlenka vynikající a vyrážíme z hotelu. Dle mapy jdeme směrem na východ k moři. Má to být kousek asi 400 metrů, což je vzdálenost akorát vhodná pro ranní procházku. Jsme poněkud zklamaní, když v místech, kde by mělo už být moře, najdeme jen neproniknutelnou houšť džungle.  Snažíme se spěchat a rychle najít nějaké jiné místo, ale dopadneme vždy stejně. Jsme dost nasraní, a to, že jsme se nevyspali, je nám pro vztek, který s námi lomcuje v tuto chvíli jedno.  Aspoň jsem po cestě vzal u cesty kokos jako trofej.

Máme už hlad, a protože v ceně hotelu za příznivých 140USD/noc nemáme snídani, jdeme do nejlepší kávy ve městě, kde si kupujeme kávu a něco k jídlu. V kavárně se ptáme obsluhy, kde je tu nejhezčí pláž. Obsluha se tváří zaskočeně a neví. O to víc jsme zaskočeni my… No nic, je to přeci je záludná otázka, tak snad bude vědět někdo jiný. 

Po dvou hodinách, co jsme brouzdali na internetu, který zde má neuvěřitelnou rychlost 90. let, se k nám připojují Aneta s Petrem. Sedáme si do auta a vyrážíme nejdříve do turistického centra, ale jelikož je dnes den Díkuvzdání, tak je zavřeno. Pokračujeme na velký ostrov – Babeldaob. Jedeme směrem na východ. Je tu jen jedna silnice, která běží po obvodu ostrova.  Večer se budeme vracet západní stranou, tak snad uvidíme západ slunce.

Provoz tu není nijak hustý, potkáváme se tu zhruba s 20 auty za celý den. O to více jsme překvapení striktními omezeními o maximální rychlosti. Palau bylo do roku 1994 pod správou USA, tak jsou tu jako jednotky rychlosti používané míle za hodinu a platidlem je dolar. Ve většině případů je maximální rychlost omezena na 30 mil. Jsme slušní Češi a nechceme si udělat nepříjemnosti a jedeme přesně podle předpisů. To nám působí nepříjemnosti v podobě rychlosti přesunu. Táhneme se jako šneci.  Předjíždí nás dokonce troubící policejní auto… Nechápeme proč, na nás troubí. Až později nám je vysvětleno, že těch značek si nemáme všímat.

První zastávka je kousek za letištěm, je tu taková malá zátoka, kam vede polní cesta a my už se chceme podívat na to průzračné moře. Jdeme skrze vysokou trávu a prdelky máme dost stažené, co kdyby se s námi chtěla seznamovat nějaká místní havět.  Naštestí teď nechce. Došli jsme na rozpadlé dřevěné molo. Před námi je malý ostrov, který je sám jak hříbek v moři. Konečně jsme u toho mořeeee! Moře je příjemně teplé, nikdo tu kolem nás není, jen na to koupání to tu není. Jsme na nějakém skalnatém útesu.  Smutek z toho, že se tu nedá koupat, mě brzo přešel, našel jsem tu na pláži ohromnou mušli. Ta je teď hrdou součástí mého bytu.  Není tu moc co vymýšlet, jedeme dál.

Po cestě potkáváme japonskou rozbombardovanou radiovou stanici z druhé světové války, před kterou stojí zrezlý tank. Palau bylo v roce 1944 dějištěm jedné z největších tichomořských bitev mezi USA a japonským císařstvím. Přestože jsou to ruiny, tak vstup na tuto srandu stojí 25 dolarů. Mě to láká jít dál, ale jsem demokraticky přehlasován. Prý to za to nestojí. Mají pravdu. Jsou to ruiny.

Jak jsem v minulém díle nastínil, je potřeba za projetí každého státu na tomto ostrově zaplatit, a to 20 dolarů.  Jelikož jsme správní Češi, snažíme se tomu vyhnout, jak se dá. U silnice nevidíme nikoho, kdo by po nás cokoli chtěl, tak jednoduše jedeme dál s kapsou obtěžkanou našimi těžce vydělanými a teď ušetřenými dolary.

Cesta skrze ostrov je krásná. Jedeme skrze džungli, všude jsou palmy, banánovníky a papája. Vzduch tu krásně voní a mně se tu příjemně dýchá, jelikož vzduch je tu krásně zvlhčen. Jednak od moře a jednak vysokým výparem po častých srážkách, které tu jsou dnes co 10 minut. Palau leží blízko rovníku, takže je tu tropické klima a teploty stabilní. Po chvíli dojedeme do hlavního města, které bylo v roce 2006 přesunuto z Kororu do Ngerulmudu. Je to hlavní město, které má ze všech hlavním měst nejméně obyvatel.  Je zde vidět pouze nově vystavěný kapitol od Tchajwanců, jinak já zde žádné domorodce nevidím. Zajímalo by mě to číslo. No nic. Pokračujeme dál k moři, které je hned pod kopcem a přestože není žádné krásné počasí, je příjemných 30 stupňů.

Je tu hezké molo, na konci se člověk zastaví, zadívá se na konec, na tu modrou linku horizontu a cítí se malým oproti té síle, co tu zvedá vlny, které se lámou o korálový útes a pak přechází v klidnější vodu laguny.

Procházíme se po pěkné pláži se starým kmenem, který sem dokonale sedí. Na konci pláže je malý domek, kde je cedule „Bistro“. Dáváme si zde oběd a nikam nespěcháme. Po obědě nasedáme do auta a jedeme dál. Po cestě je přírodní rezervace, kde jsou mořští krokodýli. Za všedních dní je tu nějaký přírodní strážce, bohužel dnes mají den Díkuvzdání. Polemizujeme, zda jít dál nebo ne.Všude okolo jsou ohromný fotky hadů a další havěti s krásnou informací, která vlije všem novou energii do žil "životu nebezpečno". Já chci jít dál, ale tento nápad se nesetkává s úspěchem, tak se vracíme do auta a směřujeme na nejsevernější výběžek Velkého ostrova a do státu Ngarchelong, kde jsou mohyly. Po cestě nacházíme další malá mola, kam se stavíme podívat, zda najdeme vhodné místo pro koupání, ale nenacházíme. Přichází strašný slejvák a my jsme uvezněni na jednou molu v altánku. Jsou tu ale nějací místní kluci, tak chvilku s nimi kecáme a já si s klukama dělám selfíčko! Za pět minut je už zase sluníčko a tak jedem směrem k mohylám.  Průvodce říká, že by to měla být obdoba řekněme Anglického Stonehenge nebo soch z Velikonočního ostrova. Brzy však tyto očekávání musím konfrontovat s realitou.

Blížíme se sem cestou, která je v mnohém podobná silnicí z Gruzie. Silnice je tak úzká, že se všichni modlíme, aby proti nic nejelo... Nejelo a dokonce nás vítá parkoviště.

Při vystoupení z auta už na nás mávají, že musíme zaplatit vstup, což děláme. Zkusil jsem pro nás ukecat slevu a fintu, že jsme místňáci, ale to neklaplo. 10 dolarů nás nezabije. Parkoviště je na vrcholu svahu, odkud se po schodech klesá dolů k mohylám. Je odsud krásný výhled na oceán. Vody laguny jsou zbarvené do azurově modré a dál, kde je moře hlubší přechází do tmavších odstínů. Je to pohádka. Je vidět, že se o to aspoň trochu tady starají a je tu posekaná tráva. Konečně se dostáváme k mohylám. Jsou to v podstatě menhiry trčící ze země v nepravidelných tvarech. Snažil jsem se soustředit, zda tu nebudu něco cítit, ale necítím tu nic. Po krátké procházce a povinném focení jedeme dál.

 Našim dalším cílem je onen nejsevernější cíp, kde se nachází japonský maják a malý přístav. Tajně doufáme, že po cestě najdeme nějakou krásnou pláž, ale není tu nic. Všude jsou jen mangrovy. V přístavu není nic a na maják jsme se vykašlali a jedeme zpátky na místa, kde je silnice. Upřímně můžu říct, že jsme sever projeli všude, kde byla silnice. Upřímně řečeno, není to tak těžké. Pláž jsme našli jedinou, a ta byla součástí nějakého malého resortu s bungalovy. Bohužel jak je zde zvykem, byla zpoplatněná – za 10 dolarů. Co hůř, tak pláž je ještě špinavá, jsou tu odpadky, co vyplavilo moře. To se nám za 10 dolarů nezdá jako super kšeft a jedeme dál.

Po cestě co sedíme v autě a upadáme do deprese. Hluboké deprese.  Kde jsou ty nekonečné pláže s tím bílým pískem? Kde je to sluníčko? Proč se nás tu všude snaží odrbat, co to jde? Jelikož je více otázek než odpovědí, slíbili jsme si, že nebudeme negativní a snažíme se tyto šťouravé otázky nevznášet. Máme je všichni. Každý se tedy trápí sám, ale aspoň potichu a neruší.  

Palau

Dle průvodce jsou tu zhruba v půlce ostrova vodopády, které by měly být největší v celé Mikronésii.

Není překvapení, že i zde se platí vstupné – 10USD. Zaujal mě zdejší popelník, je z ohromný mušle! Je tu lanovka, která vozí turisty k vodopádům. To mi přijde pod mojí důstojnost, abych jezdil lanovkou na Palau a jdeme pěšky. Je tu hustá džungle, co hraje snad všemi odstíny zelené. Vodopády jsou tu v údolí, tak se jde docela strmě z kopce. My jsme vysloveně dobře připraveni na tento malý trip. Naše vybavení tvoří GoPro, iPhone a žabky. Ideální na chůzi v džungli. Po cestě potkáváme zrezlou a nefunkční japonskou železnici, s jejíž pomocí vozili vytěžené fosfáty. Jsou tu koleje a stará mašina.

Cesta končí ve chvíli, kdy narazíme na řeku, tak musíme jít dál korytem řeky. Přijdu si tu, jak uprostřed takového relaxačního filmu. Je tu šumějící řeka, hlučná džungle a hlavně žádný lidi! S každým krokem váháme, abychom si vše pěkně prohlídli, jestli náhodou nešlápneme na nějaké zvířátko, tak nepostupujeme žádnou závratnou rychlostí.

V korytě řeky se to pekelně smeká, tak si musím dávat pozor, aby moje žabky/a neskončily/a v propadlišti dějin nebo já ve vodě na prdeli s telefonem v ruce. Přes drobné strasti jsme vodopády našli!

Je to úžasný zážitek. Voda valící se dolů, která se rozbíjí o kameny dole a vítr bere kapičky zpět vzhůru k nebi. Je to čirá nádhera. To, že mě tu může něco sežrat je mi už jedno a pod návalem endorfinů, z pohledu na vodopád, neváhám a jdu do vody a pod padající vodu. Samozřejmě jsem hned na startu uklouznul a rozbil si hubu. Při té příležitost mě opustila žabka, kterou jsem nakonec chytil. Stojím pod vodopádem, na mě se valí litry vody, slyším jen hučení vody, která padá okolo… Nevím, jak to popsat…Stát pod vodopádem uprostřed džungle úplně sám bez lidí…k nezaplacení.

Po cestě zpět pozornosti mého oka neunikly malé laguny v korytě řeky. Voda je tu tak čirá, že je vidět až na dno. U hlubších studní, to můžou být i dva metry. Zvědavost je nekonečná, ale do vody se mi nechce samotnému. Zahrál jsem Petrovi na správnou strunu slovy: „seš srab“ a tak jsme společně do vody skočili. Jelikož vím prd, co tam ve vodě může být, lezu okamžitě ven (asi nic, ale člověk neví!).  Ale je splněno! Koupal jsem se tam.

Drápeme se zpátky k autu a já pomalu cítím, že se hlásí o slovo únava – respektive spánek.  Už je kolem půl páté. Zvedáme kotvy a vyrážíme do Kororu na večeři se západem slunce.  Ten je kolem 17:45. Západ slunce byl prý překrásný. Já z něj měl samozřejmě hovno, jelikož jsem v autě vytuhnul a probudil se až po příjezdu do největšího města - Kororu.

Dáváme si tu aspoň pořádně do nosu, když už ten západ nevyšel. Mám famozní chobotnici! Třeba zítra. Zítra má být lepší počasí.

Musím se s Vámi podělit ještě o fotku z návštěvy obchodního domu v Kororu. I tam slaví Vánoce!!! Je to ale poněkud zvláštní vidět stromeček, zatímco je venku +30°C. Naleznete ji v galerii.

Další díl příští čtvrtek!

Pokud se Vám líbí mé články, klikněte na hvězdičku a přidat blogera k oblíbeným :)