Dnes nás čeká průsmyk Telety, průsmyk něco málo pod 4000 m.n.m. Jaká tam bude krajina? Zvládneme to fyzicky? To vše dnes zjistíme.
Bulík, Dulík a Kulík
Něco divoce bzučí. To bude asi budík. Rozespale opouštím vyhřátý spacák a lezu ven do studeného rána. Je nádherné ráno. Na nebi ani mráček, celé údolí je ještě ve stínu jen hora Pik Boris Yelcin, která uzavírá údolí je krásně ozářená a celá září. Děláme čaj a povídáme o nočních zážitcích.
Noc byla v pravdě zajímavá. Věrní druzi ze včerejška, jmenovitě Bulík, Dulík a Kulík, jak jsem mladá telata familiárně nazval, se rozhodla nám zpříjemnit noc. Nejprve rozdmýchala uhašený oheň, následně mě kousla přes podlážku u stanu do palce u nohy a jako zlatý hřeb vystoupení utrhla vypínací šňůru u stanu.
Průsmyk Telety
Po rychlém sbalení našich propriet, čekáme pouze na Václava, než si sbalí svoji fotografickou aparaturu, vyrážíme směr průsmyk Telety.
Po cestě potkáváme provizorní bačův přístřešek a okolo množství, krav, ovcí a koní, které si užívají volnosti a pobíhají po údolí. U pramene nabíráme zásoby vody a začínáme stoupat strmým korytem potoka vzkůru k průsmyku Telety. Průsmyk je ve výšce zhruba kolem 3800 m.n.m. Dnes jsme spali v místě, které bylo 2800 m.n.m. S 30 kilovou krosnou na zádech to není žádný med stoupat tak strmým terénem, ale co nejsme másla.
Se vzrůstající výškou úměrně klesá naše výkonnost a rychlost nastoupaných metrů. Už se nedá jít, tak na co je člověk zvyklý dole. Je potřeba dělat malé krůčky a s vytrvalostí se posouvat kupředu.
I tak je to pořádná makačka. Začíná nás lehce bolet hlava a dýcháme jak ženy u porodu, ale jinak to zkrátka nejde. Děláme často přestávky na pití a trochu toho sušeného ovoce. Přeci jenom, máme v plánu jen 10 km dneska, tak si to můžeme dovolit a co víc, počasí nám přeje.
Krajina se mění. Z krásně šťavnaté zelené, bujné vegetace kolem zbýva už jen sem tam izolovaný kus trávy a s postupem času už jen měsíční krajina. Všude jen kameny, suť a prach.
Horská nemoc
Po chvilce se objevuje stěžejní problém. Na Ámosovi je vidět, že mu vysoká výška nedělá dobře. Přestože má skvělou fyzičku, tak cesta ho namáhá více než zbytek. A bohužel nejen namáhá. Začínají se u něho objevovat první známky horské nemoci. Začíná být velmi unavený, musíme často zastavovat a celý výstup touto mesíční krajinou je tím ještě mnohem náročnější. Po chvíli přicházejí další varovné známky v podobě silné nevolnosti, zvracení a ztráty koordinace pohybů.
Jeden by řekl, že je ožralý, ale není. Bohužel. Po nekoněčně dlouhé době jsme konečně dorazili s Ámosem do sedla. Kluci již na nás čekají. Beru to jako zázrak, že jsme došli sem, bez jediného pádu. Bohužel nás čeká ještě podobná sranda dolů. Necháváme Ámose odpočinout a pak budeme muset jít dál a dolů co nerychleji. Bohužel je vidět, že každá minuta je pro něj horší a horší. Několikrát se pozvracel, začíná kašlat krev a je jasné, že máme co do činění s edémem plic.
Nedá se nic dělat. Rychle přebalujeme jeho krosnu, těžké věci rozdělujeme do našich krosen a mažeme dolů. Netřeba říkat, že každý gram navíc je tu znát mnohem víc. Děláme si z Ámose srandu, že trpí Downovým syndromem, protože tak za prvé v současné době vypadá a za druhé, že tak mluví. Respektive mluvil, teď už není schopen ani slova.
Zpět mezi živými
Po dramatických momentech, se nám podařilo rychle sestoupit do míst, kde už začínám Ámos mít i normální barvu a pomalu s námi už komunikuje. Řeknu vám, je to super pocit.
Sestupujeme dál do krásného údolí, které nás z dálky láká svojí krásnou zelenou. Podél bystřiny podél níž sestupujeme je spousta svišťů a vzájemně se varují před 6 vetřelci, kteří jim přijeli z Čech narušit jejich svatý klid.
Jsem překvapený kolik života tu v těchto výškách je. Svišti, kozorožci, velké množství hmyzu, atd. Osobně, pravděpodobně velmi naivně, jsem očekával, že tam zkrátka nebude nic.
U ledovce nabíráme další vodu, svačíme a oplachujem se od prachu cesty a zase jdeme dál. Přestože máme údolí jako na dlani, je to pořád relativně daleko. Cesta vede po úzké hrance kolem divoké vody, hned zase přes suťová pole. Ta mi nepadla do oka. Kameny jsou tu nestabilní, člověk musí dávat velký pozor, aby si nezvrtnul kotník, či něco horšího.
Naštěstí Ámos je zpět mezi živými a je schopen již fungovat. Já mám jako pomůcky trekové hole, které v tomto terénu perfektně pomáhají.
Koupačka
Po asi dvou hodinách se nám konečně podaří dostat na louku, kde si rozděláváme stany a jdeme se umýt do zdejší ledovcové řeky. Jsou to žiletky, ale hygiena je hygiena.
Sluníčko se přehouplo přes hřbet a nad údolím se rozlil stín. To s sebou nese jako následek rapidní pokles teploty. Oblékáme dlouhé věci, mikiny, bundy a kulichy!
Zjistil jsem, že mám s sebou asi moc jídla, respektive taška s ním je šíleně těžká a už dnes vím, že se mi nebude chtít ji tahat, tak si dělám double porci večeře.
Kousek od nás se utábořila nějaká skupina Čechů (12 holek!!!!), dokonce přišli se za námi pozdravit, a zda si s nimi nedáme ohnivou vodu. Bohužel jsme všichni velmi unavení, ta nadmořská výška dělá své. Ale hlavně já si už dal prášek na spaní! Sakra! Tak lišácky odmítám, pozoruju zklamaný Václavův obličej, ale nedbám a lezu do spacáku. Byl to náročný den!
Další díl příští týden, opět ve čtvrtek!
