Tbilisi

Z Batumi nás cesta vede do Tbilisi, hlavního města Gruzie. Jedeme opět maršrutkami, na které se upřímně těšíme a jsme zvědaví na hlavní město, pokud dojedem. Je to moderní město, kde se mísí moderní architektura s starými obyčeji.

21.8.2016 ráno vstáváme a dáváme se do úklidu. Je to boj, který jsme asi po půl hodině intenzivního snažení zakončili vítězným hurá! S narvanýma krosnami se vydáváme pěšky ke stanovišti maršrutek. Během cesty jsme se stavili v supermarketu, pro jídlo na cestu. Jdeme vždy dva dovnitř a druzí dva hlídají krosny. Neustále nám někdo nabízí taxi nebo žebrá. Nikomu nic nedáváme, a tak na nás jedna paní nepříjemně brblá. Nerozumíme ji ani slovo, tak nás to netrápí.

Jen co jsme došli na zdejší „nádraží“ ihned se nás ujal místní dohazovač a vede nás k maršrutce, která jede do Tbilisi. Cesta stojí 20 lari. Za 6 hodinovou cestu je to ok. V maršrutce je strašné vedro a ještě se čeká, až se prodají všechna místa. Po chvíli se na tuhle myšlenku rezignuje a jedeme s dvěma volnými místy z cca 20ti. Šofér, kterému nás osud svěřil do péče, je zatím nejlepší, kterého jsme měli. Tak jsme rádi a kvitujeme to s povděkem. Cesta docela utíká a volná dvě místa se rychle zaplnila pasažéry. V horách mezi Kutaisi a Tbilisi zastavujeme. Je tu pauza na jídlo, pití a záchod. Jsem poněkud šokován, kdy i turecké záchody jsou zpoplatněny. Je to symbolických 0,3 lari. Po překonání hor, se dostáváme na dálnici, kterou lemují krávy. To je pro našeho řidiče patrně denní chleba a tak se jimi nenechává rušit a jede si příjemných 160. Bohužel my to tolik neoceňujeme. Hlavního města jsme dosáhli kolem 18 hodiny. Odchytáváme taxíka, se kterým dohaduju cenu a necháváme se odvézt do hostelu. Taxikář nás vyhodil kousek od hostelu, ale jelikož víme prd, kde jsme, tak se ztrácíme a bloudíme. Hostel jsme našli jen díky ochotě jisté paní, která zavolala majiteli a ten si pro nás došel.

Máme pěkný pokoj, dokonce i s klavírem. Dáváme si sprchu a jdeme se podívat po nejbližším okolí. Bydlíme v centru, kousek od náměstí Svobody. Jdeme se podívat na původní zástavbu s úzkými uličkami, a osobitými dvorky. Uličky jsou odlišné než, jsou v Praze. Jsou to domky z doby, odhaduju tak 19. Století, které mají přízemí a patro, maximálně dvě. Je tu spousta koček. Jak na venkově je množství psů, tak tady jsou kočky. Je tu malý kostel, kam jsem se šel ze zvědavosti podívat. Je to starý gruzínský kostelík, který je prý nejvýznamnější v Tbilisi. Chtěl jsem se podívat, jak se jmenuje na mapě, ale v té jejich hatmatilce nejsem schopen rozeznat ani jeden znak. Až po příletu jsem zjistil, co to je. Je to kostel Panny Marie z 6.st.n.l. Já to tušil, že je přes tisíc let. Je tu příjemně, je tu množství ikon, před kterými jsou představce, na které se dají položit svíčky, za malou úplatu. Vzduch tu voní kadidlem a jak se stmívá, je tu nepopsatelný genius loci. Nechce se mi pryč…

Tbilisi

My máme ale hlad, a tak kluci pro mé výpravy za tajemstvím sakrálních staveb nemají moc pochopení, a spěcháme na večeři. Po dlouhém hledání vhodného podniku, jsme přeci jenom něco našli, a to kousek od našeho hostelu. Dávám si ostri, což je místní specialita, přirovnal bych ji k indickým jídlům, kdy ve vynikající omáčce je měkké maso. Mám k tomu jejich chleba, chrochtám si pod záplavou endorfinů způsobenou touto, koriandrem provoněnou, pochutinou. Jídla jsme patřičně zalili pivem, avšak cestování nás zmohlo, tak jdeme na kutě.

22.8.2016 Ráno jsme si načrtli kontury našeho dnešního plánu. Kluci tu jsou velcí fanoušci železniční dopravy, tak se nejdůležitějším bodem stalo získání lístků na vlak do Kutaisi, odkud nám letí letadlo zpátky přes Kyjev do Prahy. Shodli jsme se na tom, že další cestu maršrutkou rádi oželíme a namísto toho se budeme těšit na cestu vlakem.

Po procházce skrze Liberty Square se dostáváme k metru. Je to vcelku podobné, jak vypadalo metro u nás. Jen opět člověk tu je překvapen, přezaměstnaností, kdy u každého turniketu je speciální člověk na vložení a vytažení lístku. Stanice metra mají na naše poměry abnormálně vysoké stropy, tak metro působí majestátně. Vlaky metra jsou totožné jako v Praze, teda ty ze závodu v Mitišči, jen s rozdílem rozvoru kol, tady jsou širokorozchodné, jako v celém Rusku. Jsou tu pouze dvě linky metra s jednou přestupní stanicí – na hlavním vlakovém nádraží. To je náš cíl. Nádraží vypadá zvenku šedivě, jen přízemí tvoří nějaké obchody, zato interiér je moderní a plný eskalátorů. Je zajímavé, že hlavní nádražní hala je až v posledním patře, je to z toho důvodu, že pak se pasažéři mohou vydat na konkrétní peron, rovnou z haly po schodech dolů. Je tu vyvolávací systém a na nás to, ve srovnání se zbytkem Gruzie, působí až neuvěřitelně organizovaně. U okýnka nás odzbrojí slečna, která nás plynulou Angličtinou uvádí do tajů cestování vlakem. Rozhodli jsme se pro nakonec pro vlak ve středu ráno (24.8.), který jede v 8:55. Lísky máme, dokonce i s rezervací míst a vracíme se zpátky do centra. Vystupujeme na Liberty Square a jdeme směrem k památkám, tj. k mostu Míru, který se pne přes řeku Kuru. Je tu zajímavý kontrast, mezi těmito super moderními stavbami – Most Míru, Dům Služeb a něco co nevim co je, každopádně je to kousek od mostu a vypadá to jako tubus, se starodávnými stavbami v čele s kostelem Panny Marie (bazilika Anchiskhati) a Citadelou na kopci nad městem.

 Přešli jsme si po mostě, na jehož konci je malý park, kde je i pítko na osvěžení. Je velmi vhod. Ve stínu je něco lehce pod 40 stupňů a vzduch je suchý a horký. Místní fontána, která slouží na okrasu místním, nám posloužila jako vhodně místo, kde si můžeme zchladit naše nohy. Nejsme jediní, kdo využili této příležitosti. Po chvilce k nám přibíhá místní zvědavec. Kluk kolem 8 roků, natahuje ruku, tak nám je jasné co chce, ale nedáme se, tak na mě cáká vodou. Chvíli jsme to vydrželi, ale pak nám to nedalo, tak jsme ho pocákali taky a pořádně.

Vracíme se po mostě, který je hojně navštěvovanou atrakcí a jdeme přes Majdan, což je zdejší náměstí v historickém centru, směrem k lanovce, která nás za dvě lari vyveze nahoru k pevnosti Nariqala ze 4. st.n.l. Není pro nás překvapením, když ihned po výstupu z lanovky se na nás sesypou místní a nabízejí samé blbosti. Z kopce je pěkný pohled na Tbilisi a řeku Kuru.

Po nutném navštívení sochy Matky Gruzie, nás zvědavost táhne do pevnosti.  Z pevnosti se zachovaly s trochou nadsázky jen obvodové zdi a kostelík uprostřed. Na Hradbách jsou chodníčky pro turisty, ale bez zábradlí, pro méně otrlé nepříjemný zážitek. To samé platí při výstupu na věž citadely, kdy šplhám po čtyřech nahoru a těším se na sestup zpět. Nutné foto nahoře doplnilo naši sbírku pořízených fotografií a jdeme zpět dolů po svých až zpátky do centra na Majdan. Jsme ubrkaní, dáváme jedno rychlé pivko a odcházím se válet na chvíli do postele. Kluci si mezitím byli nakoupit v obchodě. Jelikož nám opět vyhládlo vracíme se zpět směrem na Majdan, jelikož se nám tam zalíbili zdejší restaurace, kde jsme bohužel, kvůli rozbouřenému zažívání museli zvolit italskou. Vaří výborně. Po večeři jsem se s Jiřím vydal do pokoje a šel si lehnout, kluci se stavili a nakonec nás překecali, ať jdeme s nima na jedno pivko. Našli jsme poblíž baráku nějakou malou zapadlou hospodu, kde jsme si na zahrádce vychutnali dvě studená piva a šli spát. 

23.8.2016 čeká nás poslední den v Tbilisi, po včerejší procházce chceme konečně navštívit místní vyhlášené sirné lázně. Vyrážíme směrem pod citadelu, kde jsme se včera byli podívat a procházíme pěknou čtvrtí, kde vedle sebe žíjí křesťani a muslimové. Jsou tu mešity, tak kostely a vypadá to, že se vzájemně, tyto kultury, respektují. Škoda, že u nás ne. U lázní je malá říčka, která se stáčí za skálu, kam vede cesta, jdeme nejdříve prozkoumat tuto část. Cesta vede podél potoka, který je intenzivně cítit sírou, a potok je zavrtán mezi dvě skály, na jejichž stranách jsou staré domy. Potok končí vodopádem, pod kterým je malé jezírko a kde se čachtají děti. Není tu moc co k vidění, tak se obracíme a vracíme se zpět k lázním. Vlezeme do prvních, kde překvapíme paní, která spala a lekla se nás, když jsme vkročili. Dál v hale sedí obtloustlý muž pouze s ručníkem kolem pasu a gestikuluju na mě, ať se jdeme podívat. Neváháme a následujeme ho do královské lázně. Je to krásné soukromé spa začínající místnosti, kde se můžete převléknout, pokračuje místem s bazénem a sochou, ze které tryská pramen, vedle sochy je mramorová deskou pro masáže a místem pro odpočinek a saunou. Je to krásné, místnost pro 8 lidí a chtějí za to 500kč. Pak nás vede do lázní skromnějších, ty stojí 300. Nakonec volíme menší, za námi je velká skupina, která by se do malých lázní nevešla. Těšíme se na osvěžení, jelikož je venku 40 stupňů. Bohužel jsme si nikdo neudělali domácí úkol, tak nevíme, že voda v sirných lázních má stupňů padesát. Je to osvěžení, jak se patří. Naštěstí se můžeme osprchovat studenou.

Po příjemné regeneraci v lázních se přesouváme na kopec, kde je televizní vež a zábavní park. Nahoru nás opět vyveze lanovka, velmi podobná té co máme na Petřín, jen asi 5x delší. Odtud je nejlepší výhled na město. Dáváme si hned u vchodu kolu, abychom zahnaly žízeň, která je přiživována zdejší výhní. Jdeme procházkou na vrchol kopce, kam vede široká cesta ze schodů. Když dojdeme k fontáně, v jejímž středu je strom, který je součástí fontány a stříká z něho voda. Po obhlídce všech atrakcí se vracíme zpět k fontáně, kde jsou stánky a cena piva je zde více než příznivá, tak si sedáme, nikam nespěcháme, popíjíme a klábosíme. Po čtvrtém pivu je nám jasné, že na to, že zítra brzy vstáváme na vlak, který NESMÍME nechat ujet, tak není nejlepší předpoklad. Vracíme se zpět na byt, stihneme ještě nakoupit po cestě v Carrefouru nějaké nesmysly, jako gruziňáka a zdejší víno a v hostelu se setkáváme s majitelem, který vesele popíjí na verandě s dalším hostem z Ruska. Nabízí nám, ať se k nim sedneme. Nemusí nás dlouho přesvědčovat, aspoň nám něco řekne o místních. Bavíme se hlavně o olympiádě a sportu, jako takovém, ale Rus, který o sobě tvrdí, že je velký fanoušek fotbalu, tak nezná jediného ruského hráče…Za to majitel hostelu nám říká o úspěších Gruzínců na olympiádě a jejich dvou zlatých medailích. Pijeme, je krásná teplá noc a pod vínem, kterým je veranda pokryta se dobře sedí, ale po dvou dopitých lahvích zkrátka už musíme jít, jinak nevstaneme. Pán byl velice zajímavý, je to místní režisér loutkového divadla a se setrou mají napůl tento hostel, který mají otevřený asi měsíc. Musíme si s ním ještě nakonec prý zazpívat, tak zpíváme Pink Floydy a jejich „Wish you were here“ a jdeme spát. Přichází teď na řadu balení, vzhledem k tomu, že jsme se docela picnuli, přenecháváme tuto radostnou činnost na ráno.

Další díl, next thursday! :)