Oceán z houpací sítě

16. února 2017

Dnes máme před sebou náš předposlední den na Palau. Na základě typu od slečny z informací bereme auto a vyrážíme na pláže, které nám doporučila.

Cíl naší cesty se jmenuje Coco beach a budeme případně objevovat další místa, které nás na naší cestě potkají. Nádherně praží sluníčko, ale sem tam se i přežene mrak, rychle sprchne a zase ten puchejř svítí!

Po cestě jsou kolem silnic papáji a banánovníky, zastavujeme a nějaký banán a papáju si uškubneme. Petr zkoušel kvalitu zdejšího přírodního ovoce a je to pěknej hnus! Buď to ještě není zralý, nebo postříkaný nějakým hnusem nebo je to nějaký specifický místní druh. Každopádně nás neoslovilo.

Za půl hodiny jsme narazili na místo, kterému se říká Coco beach, je to takový pseudo resort, kde se platí vstup, okolo je plot, přístup na pláž a bazén. No, přece se nebudeme koupat v bazéně??? Tak to jsem si to úplně nepředstavoval.

Nicméně pláž je opravdu dlouhá, nikdo tu není a jinde po nás nikdo nic nechce, takže volba je jasná. A co víc! Je tu hamaka, dokonce dvě. Kam si můžu natáhnout své údy a zevlit.

Rozvaluju se na hamace, koukám přes brejle na tu krásu, co mám před nohama a do toho mi zpívá příboj oceánu, který se láme na korálových útesech pár stovek metrů přede mnou.

Zatím dle mých zkušeností z cestování, se rozvíjející státy vyznačují stejným znakem. Všude běhají psi. Ani tady na Palau tomu není jinak. Jsou tu všude.

Přiběhla k nám jedna fenka, a jelikož já mám rád psy a psi mají rádi mě, tak si rychle rozumíme. Já ležím na hamace a Wilson, jak jsem fenku pojmenoval, mi poslušně sedí u sítě a hlavou mi naráží do dlaně, abych ji pomazlil.

Jak si tu tak zevlíme a koupeme se, přijel nějaký domorodec, jestli nechceme kokos? Kosos? No jasně, že chceme! Bere odněkud ohromnou bambusovou tyč a zkušeně sestřeluje několik kokosů. Ty následně mačetou obratně otevře a každému z nás jeden podá. Velká paráda.

Ležím na hamace, na břiše mám položený kokos a brčkem si cucám tu dokonalou osvěžující tekutinu.

Blíží se čas oběda a hlavně začíná lejt. Skáčeme do auta a jedeme kousek zpátky na druhou stranu zátoky, kde jsme první den také obědvali. Výborně tu vaří. Je to malé bistro s terasou nad mořem a stínem od ohromného stromu, v jehož větvích se honí spousta drobných barevných ptáků.

Jak tak sedíme na té terase, zmocnila se mě opět moje objevovací vášeň a vidím, že se dá jít kolem pláže dál za útes, kam není vidět. To je jasný, že tam musíme hned, jak dojíme, vyrazit.

To co se před námi otevírá, je dokonalé. Máme před sebou dlouhou mělčinu podél skal, kde sem tam je malinká pláž, kde si necháváme věci a ručníky a jdeme se brouzdat vodou. Je to tu kouzelné, pár metrů vysoké skály jsou tu jakýmsi plotem mezi zelení a oceánem, ze kterého jsou kýčovitě sehnuté palmy nad vodu a laguna, ve které si brouzdáme, má vody jen po kolena. V jednom pěkném místě si do vody, která má teplotu kafe, leháme a relaxujeme.

Je tu další skála, za kterou není vidět, tak neváhám a jdu se tam taky podívat. Vysloveně jako malej Jarda, chodím po pláži, šmejdím a objevuju. Poté co mě nohy dovedly zpět k civilizaci, jsem v džungli našel Dieslův motor, který má ale už nejlepší léta za sebou a asi ho tu nechám.

Jakmile se blíží čas západu slunce, opět vyrážíme lovit slunce padající do oceánu. Jako vždy se zastavujeme v malém obchodu, kde už nás berou jako štamgasty, se na nás paní už z dálky usmívá a rukou nás zve dál. Nakupujeme vše potřebné a vyrážíme.

Tentokrát má západ takovou zvláštní nostalgickou atmosféru, je to asi náš poslední, protože zítra nám to sice letí až večer kolem 20 hodin, ale měli bychom v čase, kdy sluníčko zapadá být na moři na cestě z ostrova Pelelium.