Dobytí Piku Učitel

Zase ta bzučící a pípající věc mě budí ze sna. Je 5 ráno, žádný teplo, ale nemrzne... Vstáváme na náš dnešní výstup na Pik Učitel na našem výletu napříč Kyrgysztánem.

Kozorožci k snídani

Ámos se rozhodl, že nebude pokoušet štěstěnu a zdraví a počká na nás dole. Je to ale týmový hráč a vstává s námi a dělá nám horký čaj k snídani. Je pěkně šero, ale za vrcholky je vidět, že už i sluníčko se zvedá z jeho bílé peřiny.

Co je, ale ještě zajímavější jsou naši noví sousedé. Kolem stanů a mezi nimi se pase stádo kozorožců. Je to zážitek, koukat na ně, jak se ladně pohybují skoky mezi, po a na kameny. Rychle dožvykuju tyčinku, která mi byla snídaní, balíme náš malý baťoh, co máme s Václavem na půl, a jde se.

Míjíme kozorožce, ti jsou vedle nás asi 6 metrů a mě nenapadne samozřejmě nic lepšího než si moje trekové hole dát na hlavu a koukat na toho největšího samce… Ten okamžitě zbystří, napřimuje se a začíná přešlapovat. Velmi rychle jsem pochopil o co mu jde, hole už mám opět u země a mažu za klukama.

Počasí jako by se nám chtělo vysmívat. Je lehce pod mrakem, ale teď už zase začíná krápat, to krápání přechází v hustý déšť a bouřku, na což reagujeme tím, že se schováváme do jídelního stanu. Po půl hodině přestává. To je dobrá zpráva, stále zvažuju, zda pokračovat dál nebo ne. Za chvilku se na horizontu objevuje čisté nebe a to mě přesvědčilo.

Jdeme dál!

Výstup

Hned za koncem tábora stoupáme prudce vzhůru, jde se tentokrát mnohem lépe. Nemáme krosny. Mám jen malý baťoh a s ním se jde jedna báseň. Začíná zase pršet. Naštěstí je zde převis skály, pod který se dá hezky schovat. Hromy dávají tušit, že to nebude jen déšť, s čím máme tu čest. Po chvíli se přidávají sněhové vločky, které naštěstí hned tají. Za to ty hromy nejsou žádné labůžo. Já mám v ruce opět dva hromosvody, abych se cítil lépe.

Naštěstí to trvá jen dvacet minut a můžeme stoupat zase dál. Teď už to vypadá, že pršet nebude vůbec a jdeme dál.  Koukáme nahoru a zdá se, že to na vrcholek bude už jen kousek. Bohužel je to jen zdání. Dojdeme na hřeben, ze kterého to vypadá blízko, ale opak je pravdou, za dalším hřebínkem se zvedá další a takto pořád dál. Cesta je dost nepříjemná, jdeme suťovími poli. Cesta se nám pod nohama drolí a často sklouzáváme dolů. Kolikrát zavrávoráme, jelikož kamenné pole, po kterém se jde, není nejstabilnější. Za to ty výhledy...

Dneska nám duchové přejí. Na nebi sem tam mráček, ale jinak sluníčko. Všechno se vypršelo ráno. Mohli jsme v klidu vyjít až v 8  a vyspat se:) 

Výškovou nemocí dneska naštěstí nikdo výrazně netrpí. Ano, někomu je trochu blbě a jde pomaleji, ale nejsou to žádné stavy s edémem a ohrožením života, což je pozitivní.

Vrchol

Je 11 35 místního času a nám se podařilo dobýt vrcholu. Naskytla se chvíle, kdy vítr nefouká, na nebi ani mráček a tak si při této vyjímečné konstelaci užíváme toho luxusu, kdy jste ve vzácné symbióze s přírodou a kdy máte pocit, že sem patříte...Děláme vrcholové foto a kocháme se výhledem na ostatní velikány, tentokrát z jiné perspektivy – z vrchu, zdají se jako na dlani...

V dálce se už začínají honit mraky. To znamená, že máme tak 20 minut dobrého počasí nanejvýš. Není čas na odpočinek a oběd v podobě tyčinky. Musíme jít.

Sestupujeme, ale zdá se to být stejně těžké jako výstup. Ne-li těžší v některých momentech. Ne fyzicky, ale hlavně technicky. Vše je vratké a pod námi děsivá díra. V těchto suťových polích se sem, tam dá jít po patách, že noha pěkně zajede dál se suti. Ale někdy se stane, že se to utrhne.

Ano, podařilo se to i mně. Cítím, jak mi pod nohou začíná něco mizet a nad sebou slyším, že se začíná něco sypat. Ohlédnu se nahoru a vidím, že jsem dal do pohybu masu kamení, která je cca 5 metry široká a 15 metrů na výšku. Chvilku na to čumím a pak mi docvakne, že tady v tom bych určitě být neměl a podaří se mi z jedoucí masy kamení zavčasu vyskočit. Kde jsem se mohl zastavit, radši nechci vědět.

Bohužel můj odhad s počasím se nemýlil. Slunce je už dávno v trapu, za to společnost nám teď dělají těžké temné mraky, skrze ně sem tam zahřmí. Začíná pravá horská bouřka. Silný vítr, hustý déšť a do toho začíná blýskat. That is place to be!

Je to v podstatě jedno, zda nás trefí nějaký blesk či uklouzneme na kameni, ale snažíme le leťet jako vítr. Podařilo se nám v tom nejhorším dojít a schovat opět do onoho převisu, kde jsme čekali ráno. Teď víme, že už to není daleko.

Po krátkém sprintu jsme doma, respektive ve stanu. Na nic nečekáme, a tak jako jsme již naučení z Ala Kulu (*ať si to jezero strčí třeba do prdele, mě už tam nikdo nedostane), skáčeme do spacáku a jako na povel spíme. Tohle jsme taky přežili, zatím!

Výhodný nákup

Po té, co jsme se, po 3 hodinách jako šípkové Růženky, probudili, začíná vysvítat sluníčko. Chvíli probíhá vášnivá diskuse, zda to sbalit a nejít dolů. Dokonce se o to losuje, ale Václav lišáckým tahem zkušeného karbaníka nedá zastáncům odchodu šanci a v dramatickém rozstřelu s mincí (pana x orel) rozhoduje, o tom, že dnešní noc strávíme zde.

KG 11

Je to úžasná noc.  Václav výhodně zakoupil koňak značky Biškek, který je, nebojím se to nazvat pravými slovy, jednoduše odporný, ale i tak ho vypijeme beze zbytku. Tentokrát na oslavu našich úspěchů a hlavně přežití jsem se opět rozhodli, zpívat vlastenecké a národní písně.

Místní rusové to nadšeně kvitují a rytmicky kývají hlavou.

Po chvilce to Rusy přestalo bavit, tak si vzali kytaru a hrajou si sami. Nám mezitím došla ohnivá voda, tak nezbývá než jít ke kytaře a naslouchat jejím libím tónům. Je to úžasné. Nad hlavou svítí jasně hvězdy, já tu s cizími lidmi poslouchám jejich verze Vysockého a Okudžavy. Přesto, že je vůbec neznám, mám pocit, že je znám dlouho a sedí se mi tu s nimi moc dobře. Je 10 večer, jsem nesmírně unavený. Ulehám do spacáku, za hlavou mi v potůčku zurčí voda a kousek dál Rusové krásně hrají na kytaru.

Můžu mít lepší ukolébavku?

Další díl příští týden, opět ve čtvrtek!