Návrat do skalního města Petry

Petře nelze věnovat jen jeden díl... Je tu tolik věcí. Zajímavých věcí. V dalším díle uvidíte kam nás nohy vedly dál! 

I dnes se jdeme podívat do Petry, koupili jsme si lístek na dva dny, a tak já ještě můžu prohnat naše šunky zlenivělé z kanceláře. Alexe Petra moc neoslovila a tak se vypravil do Ammánu autobusem a tam se s ním večer potkáme. Mám v plánu se podívat ke klášteru, který je na úplně druhém konci Petry, než všechny ostatní památky. Bude to dlouhá štreka. :)

Centrum

Došli jsme před pokladnici a opět nás zde odchytli místní, že nás vezmou na místo odkud je krásný výhled na pokladnici. Tak proč ne, v průvodci psali, že nejhezčí světlo paprsky na ni vrhají je mezi 9 a 11, tak to bych viděl rád. Chtějí za osobu 10 dinárů, což je vrchol sprosťáctví, že je tu nutné si na to najmout průvodce. Buď jak buď nakonec to uhádáme na 3 za osobu. Poučení, nebojte se smlouvat!

Výhledy opravdu stojí za to, děláme nutné fotky a jdeme dolů. Je to docela adrenalin, v rozvinutějších krajinách by to bylo zakázané, protože jsou to nebezpečné úseky, ale tady ne! A z toho mám radost.

Pokračujeme po „hlavní ulici“ kolem amfiteátru pro 8500 lidí, který je obrovský. Míjíme promenádu i zbytky Velkého chrámu a pokračujeme směr klášter. Cesta trvá od trosek Velkého chrámu zhruba 45 minut do kopce.

Čumilové

Po cestě je množství stánků, které nabízejí od zaručeně pravých původních šperků až po chlazené nápoje. Sluníčko nás šimrá za krkem, ale naštěstí to není nic nesnesitelného, je kolem 20 stupňů a nefouká. Nedovedu si to představit tady v létě, když tu je přes 40…

Jak jdeme do kopce, sem tam se zastavíme a fotíme. V tom jsme si všimli, že nějací místní chlapci jdou neustále za námi a vždy, když se zastavíme, tak se zastaví taky, nechají se předejít a pak jdou za námi.

Koukají holkám na zadky! Je to pro ně přeci jen vzácnost, když tu nechodíme jako bubáci. :) Takže po chvíli nám ruply nervy a pěkně od plic jim něco říkáme. Oni kupodivu ihned pochopili a šli si po svém.

Klášter

Dojdeme na plácek, kde je kavárna a já hledám ten klášter. Otočím se doprava a tam ohromná stavba vytesaná do pískovce. 45 metrů do výšky a 50metrů do šířky! Koukám na to s otevřenou pusou a hledám si nějaké hezké místečko bez lidí, kam si můžu sednout a v klidu se na to podívat.

Přisedne si ke mně Eva a ptá se: „Kvůli tomuhle jsme sem šli?“ Dělám, že neslyším a šťourám v batohu pro sušenku. Poté co se vynadívám, se jdu podívat ještě dál na vyhlídku, která je neméně ohromující.

Kousek za klášterem je další přírodní divadlo v podobě ohromného kaňonu, kterým byla Petra chráněna. Je tu množství malých vyhlídek, kam samozřejmě musíme vlézt a podívat se.

Holky se kterými jsme šli, se rozhodly už jít dolů a jelikož já mám klíče od auta, jsem trochu nervozní, aby dlouho nečekaly. Domlouváme se na sraz ve 2 u auta, teď je už jedna a tak trochu chvátáme a já jsem extra nervní, páč jsem ještě neviděl všechno.

Do toho mi Eva spílá, že jí to tu už pěkně sere, furt se jde jen do kopce, všude je to stejný a vůbec těch památek tady mají moc! A i kdyby jich tu měli o polovinu míň, tak jich je furt moc. A čeho je moc, tak toho je příliš. 

Do jisté míry se dá říct, že má v určitých věcech pravdu. Od rána se trmácíme, máme v nohách zatím něco málo přes 15 km a nic jsme pořádně nejedli. Znáte to...hladová ženská.

Píšu holkám, že sraz posouváme a jdeme již klidněji, se ještě podívat na ty nejvýznamnější královské hrobky, které jsou po cestě. Tady je už zase spousta místních, co něco nabízí.

Nejvíc mě tu překvapují místní děti. To jsou asi nejotravnější prodejci. V duchu si říkám, proč nejsou ve škole, pak to už nevydržím a říkám jim, ať jdou do školy. Na to oni kontrují „No money, no school, no honey“. Na odpověď už nemám sílu a tak si to štrádujeme zpět kolem divadla, pokladnice a skrze Siq za holkama, která na nás už čekají.  A hurá na oběd.

JOD 4

Vybrat si zde oběd, o kterém budete vědět, že je bezlepkový je poněkud problém, ale po počátečních zmatcích si s panem vrchním vše vysvětlíme a s plnými bříšky odjíždíme směr Ammán.

Cesta je to zajímavá, a dokud svítí slunce i příjemná. Kolem cesty je spousta výhledů do kraje, a když dorazíme na náhorní plošinu, tak je všude rovina, jako když střelí, kam jen oko dohlédne a k tomu nádherný západ slunce zkrátka zasluhuje fotku.

Přes dálnici, jež je sama o sobě zážitkem, najednou z ničeho nic uprostřed dálnice, je retardér. Místní o nich samozřejmě dobře vědí, ale pro mě jsou překvapením. Cestování v noci tu má nejednu výhodu, nevidíte díry v silnici ani bordel okolo a vůbec, vlastně nevidíte vůbec. Jsou tu sice dvouproudové dálnice, ale v prostředním pruhu jaksi chybí nějaké hrazení a nemluvě o tyčkách, která zabraňují v oslnění. Takže téměř každé auto v protisměru jede s dálkovými a já nevidím zhola nic. Snažím se aspoň držet krajnice, když je nakreslena, ale běda jak zmizí i ta.

Všechno je jinak!

Po třech hodinách jsme v Ammánu, tam teprve začíná vysoká škola řízení. Zapomeňte na autoškolu, všechno je jinak, koncept kruháče funguje opačně. Lidi na kruháči dávají přednost autům ve vedlejších ulicích. Ve třech pruzích jedem pět i více vedle sebe, každý troubí, mává a huláká z okna. Je to sranda. Naštěstí jsme úspěšně zaparkovali, našli Alexe i hotel. Chvilku odpočíváme a jdeme na skok do města, je přeci jen už pozdě, tak děláme rychlou rekognoskaci terénu a jelikož já jsem nervní hlady, na poslední chvíli lidi kolem mě zachránila ulička štěstí! Jsou tu jen cukrárny :) Dopřávám si, dávám si do nosu a jdeme spát. Zítra je Ammán náš!

Další díl příští týden!   

Dávám si do nosu a jdeme spát, k tomu mě pronásleduje ten tajemný čaj... Zítra je Ammán náš!

Další díl příští týden!